Ráno

     Nalijme se čistého vína, v noci po Matýskově smrti nikdo z nás moc nespal. Snad jen tehdy devítiletý Šimonek, kterému jsem byla o půlnoci pošeptat do ucha, že bráška odešel do nebe. Nechtěla jsem, aby byl ráno překvapený. Otázka je, jestli mě slyšel a jestli spící pochopil, co mu říkám. Přesto jsme poté, co Máťu odvezli do chlaďáku, v jeho pokoji zhasli, zavřeli dveře (což samo o sobě bylo zvláštní, neboť ve snaze slyšet každý jeho nádech, pohyb nebo mrknutí očí, jsme je nechávali několik týdnů v kuse otevřené dokořán) a šli si lehnout. Nejspíš se nám nakonec podařilo i usnout, protože jsem se brzy ráno probudila. 

    Bylo to jako facka. Okamžiky minulé noci se vrátily se stejnou intenzitou a udeřily mě do hrudníku takovou silou, že jsem se nemohla pořádně ani nadechnout. Byť jsem původně plánovala nikdy z pokoje nevylézt a v té posteli zůstat navždy, věděla jsem, že se musím pohnout. Musím někam jít, něco udělat, nemůžu zůstat na jednom místě, jinak umřu taky. Hlasy v mé hlavě, obvykle veselé, vtipkující a někdy zpívající, tentokrát křičely, že tady není! Není!! NENÍ!!!  A UŽ NIKDY NEBUDE!!! pořád a pořád, jako zaseklá gramofonová deska, nešlo je uklidnit, ztišit ani vypnout, jen poslouchat a plakat.  

    K mému vlastnímu překvapení jsem se opravdu zvedla a šla se postarat o Šimonka. Pouze malé cíle, řekla jsem si. Nemyslela jsem nikam daleko dopředu, nebyla jsem toho v danou chvíli schopná. Prostě mi vypadl mozek. Ale mé zbývající postižené dítě mě, nebo někoho jiného, dospělého, takového, co umí vyměnit plenku a uvařit kaši, v tu chvíli potřebovalo. Naštěstí. Krok za krokem. Šimon, sprcha, kafe.

    Pořád jsem si představovala, že se každou chvíli otevřou dveře, Matýsek vejde do předsíně a naprosto v klidu, jako by se vracel ze školy, se zeptá co máme k obědu. Konečně a poprvé v životě. Nebo, že sedí ve svém pokoji na posteli a dívá se z okna. Snažila jsem se vytvořit ve své hlavě svět, ve kterém žije a ve kterém mě nikdy neopustil. Dokud mi nezačal kecat do úklidu. 

    Mami, co to děláš? Proč to děláš? A co budeš dělat potom? 

    Nebránila jsem se. V klidu jsem odpovídala. Jeho otázky v mé hlavě byly tak živé, tak hlasité a tak stupidní, že mi nezbylo, než přijmout fakt, že tma šílenství se ve finále dostavila a já budu už navždy osvobozena od racionálního myšlení a chování, nebo uvěřit, že můj mrtvý syn je v našem obýváku a vesele si se mnou povídá. V čem je rozdíl? Ovšem jeho energie, kterou jsem za svými zády cítila, byla nepřehlédnutelná a velmi příjemná. Můj syn byl konečně šťastný. A přímo bytostně chtěl, abych s ním jeho štěstí sdílela. A tak jsem si ho nechala. 

    Je velice těžké přijmout něčí smrt. Tu definitivní neexistenci. Pokud se jedná o dítě, je to pro rodiče takřka nemožné. Jakýkoli způsob, jak se s novým stavem bytí ať mrtvých, či pozůstalých vyrovnat, je správný. Pláč, vztek, antidepresiva, alkohol, drogy, víra v Boha, v duchy, v Brandon Bays, nová motorka, milenec, návštěva psychologa, dovolená na Kanárech atd. Všechno, co pomáhá, je dobře. Každý máme svou cestu a na té cestě lekce, kterým se máme naučit. Jedna z mých lekcí byla přijmout ztrátu dítěte. Tak velký balvan jsem položila na svou životní dráhu. V tuto chvíli jsem stála na jejím prahu a bála jsem se udělat krok. A stále doufám, že se jednou ohlédnu a budu se sebou spokojená.