Co uděláme s tělem jsme věděli už dávno. Matýskův život nebyla zrovna procházka růžovým sadem a s postupujícím časem bylo jasné, že on důchodové připojištění nebude muset nikdy řešit. Všimli si toho lékaři, kteří sice za celých patnáct let nezjistili, co bylo příčinou synova postižení, ale věděli, že to, co mu je, je smrtelné. Všimli jsme si toho i my, když postupně přestal používat nohy, ruce, schopnost posadit se, otočit se v posteli, polknout, respirovat.
Dohodli jsme se s J., že Máťu necháme spálit a popel vysypeme pod strom. My, lidé, jsme prý vysoce kvalitní hnojivo a tento druh uchování ostatků skýtal jistou naději, že aspoň jeden strom na zahradě přežije naši péči. Matěj se diskuse o této budoucnosti nikdy neúčastnil, ale v rámci dlouhých dialogů na jednotce ARO, kdy jsem ho držela za ruku, četla mu Louise Hayovou a vyprávěla o tom, jaké to jednou bude v nebi, jsem zmínila i možnost, že se spolu necháme vysypat pod nádhernou magnólii. Doufala jsem a stále ještě doufám, že to pro něj bylo přijatelné, popřípadě mu to udělalo radost, protože vědět, že jsem se synovým tělem nezacházela tak, jak si on přál, by mi způsobilo těžkou kopřivku, možná i šílenství a smrt.
Oznámili jsme své úmysly pohřebnímu ústavu. Jako osoba ustálených zvyků a postupů neznalá jsem s naivně myslela, že to jsou odborníci na slovo vzatí a vědí, co dělají. Tak ne, vážení. Pohřební ústav, na který jsme narazili my, byla maličká rodinná firma, kde se věci vždycky dělaly tak, jako vždycky. Naštěstí v našem okolí neumírá moc mladých lidí, a tak byl podnik zvyklý na seniory pochovávající seniory. Tedy podobně, jako je to v nemocnici s porodním plánem, i tady platí: žádné výstřelky, žádné novoty, předkové to měli zmáknuté a není potřeba měnit, co funguje. Dřevěná rakev, urna, věnec, lilie, tečka. Hodlala jsem jim do systému hodit fakt velké vidle.
Problém č. 1: Neumíme pohřeb bez rakve. ´
Stůl v obřadní síni krematoria jsou vlastně kolejnice nebo ližiny (já dolů nekoukala), na které se položí rakev a ta ve finále zajede do nitra budovy, nejspíš do pece. Celá věc je dutá. Chtěli jsme rozlučku až po žehu, jen s urnou, kterou tudíž nebylo kam postavit. Body nakonec získal pan vedoucí, když sehnal desku na kolejnice, přes kterou přehodil vkusný závěs. Byla jsem opravdu velmi šťastná.
Problém č. 2: Matka chce šperk s popelem.
Cože???
Na internetech jsem našla nádherné stříbrné a zlaté přívěšky, které jsou uvnitř duté a dají se otevřít, dokonce se k nim přidává miniaturní plastový trychtýřek, kterým se do nich vsype trocha popela. Pozůstalá matka tak může mít kousek svého spáleného dítěte stále u sebe. Což nebylo mým cílem. Jen, při pomyšlení, že Máťu nasypeme pod magnólii a pak se odsud jednoho krásného dne odstěhujeme, se mi trochu rosilo čelo. Bylo to, jako nechat živé mimino v postýlce a jít si nakoupit. Dá se to, ale člověk celou dobu nemyslí na nic jiného. Chtěla jsem si pro tyto případy schovat mobilní kousek Máti.
Nakonec se zdařilo, paní vedoucí šperk objednala a zařídila, aby se do něj trocha popela dostala. Ovšem její pohled, když mi šperk předávala, naprosto jasně vyjadřoval naději, že co se mé malé osoby týče, tento pohřeb byl poslední.
Problém č.3: Zpopelněné dítě se bude pochovávat pod strom.
Prošla jsem internety a buď je celá akce a postup k ní tajemstvím (aspoň v té době byla), nebo je tak jednoduchá, že vyvěsit návod na web by byla urážka čtenářovy inteligence. Pohřební firma napíše, že ano, umí to, ano, dělá to, v kostce řečeno vyhrabe se díra a popel se do ní uloží, netřeba zacházet do detailů. Toto platí, pokud vám příbuzného pochovává někdo, kdo pohřbívat pod strom umí. My takové štěstí neměli. Už první, zásadní a vlastně nejdůležitější bod, vložit popel do rozložitelného materiálu, se nám nepodařilo dodržet. Nafasovali jsme syna v krásné, zdobené, kovové a pevně zaletované urně. Jistě, naše chyba, urnu jsme si vybrali sami. Jenže my jsme NEVĚDĚLI, že bude neotevíratelná. Byla to naše první. My jsme si naivně mysleli, že se bude dát otevřít jako pixla od Nutely. I když jsem během měsíce po Matyho odchodu, kdy jsem zařizovala jeho poslední záležitosti, aspoň milionkrát zopakovala, že půjde pod strom, půjde pod strom, půjde POD STROM, bylo mi to k prdu.
Teď už vím, a vy, kdo to také potřebujete, vězte, že pod strom se pochovává v ekologických urnách z organicky rozložitelného materiálu.
Problém č. 4: Rodiče chtějí během obřadu promítat video.
Zde není třeba obšírně se rozepisovat. Poté, co můj IT zdatný manžel vysvětlil, co je to projektor, že je k němu potřeba plátno, to plátno se musí někam pověsit nebo postavit a potřebujeme počítač a samozřejmě elektrickou zásuvku, pan vedoucí laskavě svolil, že pokud si ten cirkus seženeme, přivezeme a nainstalujeme svépomocí, nemá námitek. Přesměrovala jsem zbytky své nátlakové energie z pana vedoucího, kterému se viditelně ulevilo, na svého manžela, jenž pod tíhou mých připomínek a upomínek málem požádal o rozvod, ale nakonec všechny potřebné propriety sehnal. Na mně zbylo vytvořit kompilaci fotografií s hudbou. Blbější nápad už jsem dlouho nedostala. Měsíc po smrti syna se prohrabovat jeho fotografiemi nasbíranými za celý, byť vcelku krátký život, je taková dost vymazlená sebetortura.
Dalších překážek jsme si pod nohy nainstalovali ještě dost. Během příprav na rozloučení s Matýskem jsem to chtěla mnohokrát vzdát. V období, kdy bych nejraději ležela pod dekou s krabicí kapesníků, jsem jezdila, sháněla, organizovala, objednávala a vysvětlovala. A tvořila. Velké ponaučení z toho všeho bylo: delegovat. Využít všechny nabídky pomoci, kterých se člověku dostane a rozhazovat úkoly a přání plnými hrstmi. Kromě šestinedělí je toto jedno z mála období v životě ženy, kdy zaslouží všechnu pomoc a péči, která jí je nabízena. Získala jsem ale zkušenost, za kterou jsem vděčná. Příští pohřeb bude na klíč. A pokud bude můj, stačí vysypat vedle Matýska a otevřít si dobrou láhev. Klidně beze svědků.
Žádné komentáře:
Okomentovat