Matýsek nás opustil navečer, v zimě, pár dnů po svých patnáctých narozeninách a chvíli před Vánoci. Z nějakého důvodu pro mě tehdy byl tento narozeninový milník moc důležitý. I když už měl Maty PEG (sondu do žaludku kvůli jídlu) a tracheostomii (díru do krku kvůli dýchání), pořád jsem doufala, že si svůj odchod rozmyslí. Ano. Byla jsem a vlastně stále ještě jsem velmi, velmi sobecká matka. Mé dítě trpělo a já je držela při životě všemi myslitelnými prostředky. Je opravdu klika, že se na Alze neprodává defibrilátor, protože je vysoce pravděpodobné, že bych ho tady doslova za flígr držela dodnes. Nezávisle na tom, jak blbě by mu bylo.
Tedy Maty "oslavil" své patnácté narozeniny a já se začala těšit na Vánoce. Když už jsem ho ukecala jednou, podaří se to i podruhé. Dárek, mluvící globus od Albi, leží stále nevybalený na půdě. Dva roky. Ale navzdory všem mým snahám se jednoho večera mladý pán rozhodl, že už toho tady má plné zuby, zavřel oči a přestal být. Mé mateřské srdce v tu chvíli puklo jako skořápka, svět se přestal otáčet a myslela jsem si, že z těch kolenou, na která jsem se sesunula, se už nikdy nezvednu.
Je to opravdu zvláštní pocit, když položíte ruku na úplně nehybný, chladnoucí, dětský hrudník a neucítíte tlukot srdce. Přesto jsem někde uvnitř byla klidná a smířená. V tom okamžiku jsem už věděla, že se dívám na prázdnou schránku, ze které vylétla osvobozená dušička vysoko k mrazivé večerní obloze a tady dole nikdo nezůstal. Ještě dlouho jsem to prázdné, drobné tělíčko objímala, držela za ruku a mezi vzlyky se s Matýskem loučila. Hodiny a hodiny.
"A který ročník byl pán?"
"2006"
"... kristepane."
Přijeli pohřebáci. Dva sympatičtí pánové, z nichž jen jeden věděl, že jedou pro dítě. Toho druhého mi bylo upřímně líto. Nebyla jsem u toho, když Matýska odnášeli. Nesnesla bych to. Zbaběle jsem se schovala za kuchyňskou linku, na druhou stranu malého domku, odkud není na dětský pokoj vidět. Zpětně své tehdejší rozhodnutí oceňuji. Tu noc chumelilo, všude bylo ticho, jen obrovské bílé vločky padaly na chodník, auta a na rakev, ve které ho nesli. Můžu si představovat, že na ní nebylo víko, sníh padal Matymu do tváře, což ho rozesmálo, možná otevřel oči a díval se na tu krásu. Pokaždé, když začíná zima a já vyjdu z domu, v duchu vidím přesně takovou scénu a směju se s ním.
Odešel nám syn. To samo o sobě je velká, lidská tragédie. Ale já dnes už vím, že to tak vidíme jen my, které tady zanechal. On sám se vrátil domů. Na místo, kde je jen čistá láska, radost, štěstí a Ten-co-tomu-tady-šéfuje. A jeho milovaná babi Líba. My, lidé, jsme ze smrti udělali strašáka, hrůzu, která nás, každého, ubohého človíčka, v té či oné podobě jednoho krásného dne jistojistě potká. Rozhodli jsme se, že je to to nejhorší, co se nám může stát. A ona to není pravda. Máťa byl celý život těžce postižený, nikdy sám nechodil, sám se nenajedl, nenakreslil obrázek a nepřečetl knihu. Byl nemocný, měl špatnou štítnou žlázu, epilepsii a s mozkem měl něco, na co lékaři nikdy nepřišli, což je dodnes děsí. Ke konci života, dnes už to můžu říct, trpěl jako zvíře. Byla jsem u toho a dost bolesti jsem mu v rámci snahy o záchranu života způsobila sama. Naštěstí, nakonec mu bylo dovoleno odejít. Nechat tady všechnu bolest, trápení, slzy a strach. Přišla si pro něj smrt a vysvobodila ho. A teď, když už není v tom hubeném, churavém, nemohoucím těle, je šťastný a spokojený. Vím to. Řekl mi to.
Milá PP, moc ráda tě čtu, dokonce už od dob Marodů na BC :) Piš, jde ti to, a já budu i nadále věrný čtenář! Jen s dovolením dnes nebudu komentovat tenhle článek, jako komentář budou muset stačit ty slzy, co se mi koulí po tvářích. Jste všichni stateční, držte se a pusu Šimonkovi.
OdpovědětVymazatDěkuji, milá Šárko. Psát o takhle smutných věcech se snahou je trošku humorně odlehčit není nic jednoduchého, jsem tedy vděčná za každou zpětnou vazbu. Uvidím, jak mi to půjde. Děkujeme a Šimonkovi vyřídím.
Vymazat