Popravdě si z toho dne moc nepamatuju. Byl leden. Nebo únor? Ne, určitě byl leden, byla zima, pozdě se rozednilo a brzy setmělo. Jo. Tak nějak to bylo.
Nejvíc mě zaměstnaly přípravy. Tak moc jsem chtěla, aby to měl Maty dokonalé. Což evidentně nebylo v mých silách. Snad mi to odpustil. Snažila jsem se.
Nechtěli jsme parte. Na jeho výrobu nezbyly síly, ani morál. Nechtěla jsem narážet na jeho jméno, nedejbože tvář, na vývěsní tabuli obce, na školních dveřích, ani v odeslaných mailech. Nechtěla jsem, aby nás lidi litovali. Což tedy dost dobře nejde, poněvadž když vám zemře dítě, vždycky se najde dobrá duše, která vám stiskne ruku, pohladí rameno nebo aspoň svěsí hlavu na stranu a řekne, že je jí to líto. Oni to nemyslí zle, nebojte se, jen v danou chvíli nemají nic jiného, co by řekli. A tak i vy svěsíte hlavu, dle možnosti se pousmějete (nedělat, pokud ten druhý pláče, v tom případě se také smí upustit slza) a řeknete něco v tom smyslu, že už je mu dobře nebo že se vám stejská. A poděkujete, samozřejmě.
Vůbec nevím, jak jsem se ráno dostala z postele, jestli jsem snídala, nebo si udělala aspoň blbý kafe. Nepamatuju si ani přesný čas obřadu, jen vím, že to bylo kolem oběda. Oblékla jsem si připravené šaty, ne černé, černou jsem zakázala. Ale kdybyste mě teď zabili, nevzpomenu si, jakou měly barvu. Už nikdy jsem si je neoblékla. A kabátek po tchyni, kterému chyběl knoflík. Čehož jsem si nevšimla a musela mě na to upozornit kamarádka až před obřadní síní, kdy jsem s tím už nemohla udělat nic, jen se zastydět do hloubi duše, že jdu na puberťákův pohřeb oblečená jako šupák.
Zakázaná černá se ukázala býti dobrým nápadem. Všichni přišli barevní, ale decentně, žádná Matějská. Někdo si prostě nemohl pomoct a k černým ponožkám, černým kalhotám, černé košili a černým botám si vzal aspoň barevnou kravatu nebo šátek. Udělali jste nám radost, kamarádi.
Zůstala jsem s kamarádkami chvíli před obřadní síní. Styděla se za svůj utržený knoflík a vítala přišedší. Pana ředitele ze školy, kterého jsem ani nepoznala, pro tu příležitost se nechal dokonce ostříhat. Kamarádku, kterou jsem do té doby znala jen přes písmenka na sociální síti. Kamarádku, která musela jet z toho nejvzdálenějšího konce republiky, přesto se na mě nevykašlala. Kamarádky, které to neměly tak daleko. A byly u mně. A se mnou. A to bylo úplně nejvíc. Tak smutná příležitost k tak krásnému setkání.
J. instaloval uvnitř budovy přivezené plátno a počítač a reproduktory, aby se nakonec ukázalo, že přišlo tolik lidí, že na ně nevyšly židle a museli stát za rohem a na chodbě a nic neviděli, někteří ani neslyšeli... Takovou práci mi to dalo, scucnout celý patnáctiletý život do desetiminutové kompilace fotografií a vybrat k němu hudbu. Kolik sprostých slov u toho padlo a kolik slzí jsem vyplakala, aby nakonec paní primářka a mnoho dalších viděli houbeles. Ach jo.
Na místě, kam se dává rakev, byl vytvořen stůl, pokrytý vkusným ubrusem. Na něm stála Matýskova fotografie a květiny. Spousta nádherných květin. V té záplavě nebyla ta ošklivá urna skoro vidět a to bylo dobře. Potřebovala jsem vnímat barvy a jeho úsměv, ne jeho zpopelněné tělíčko.
Usadili jsme se. Poprvé v životě mě navštívila moje sestra, která se usedavě rozplakala hned při prvních tónech písně Over the rainbow. Byla vedle mě, držela mě za ruku a štkala. Nevěděla jsem, jak ji utěšit a tak jsem ji taky držela za ruku a štkala s ní.
Otec rodiny měl proslov. Já jako velká budoucí spisovatelka a současná přední blogerka jsem mu napsala krásný, dojemný text, plný lásky a citu a i na jemnou legraci došlo. Můj muž si jej vzal co by inspiraci a volně upravitelnou kostru a mluvil spatra. Mluvil tak krásně, až jsem ho nepoznávala. Ještě dlouhé měsíce po pohřbu mi přátelé říkali, že to byl nejkrásnější proslov na rozloučenou, co kdy slyšeli.
Vykašlali jsme se na celý covid (leden 2022) a jeli do zamluvené hospody. Paní majitelka naprosto přesně pochopila mou myšlenku "veselého karu". Na stolech byly barevné květiny (bílou jsem zakázala) a mezi nimi rozsypané lentilky.
Nebylo v mých silách věnovat se všem, za což se omlouvám. Přesto jsem si v mezích možností užila všechny přátele, ty stálé i ty dávno ztracené a znovunalezené. Děkuji, že jste s námi byli.
Také se omlouvám za pozdní podávání občerstvení, chyba v logistice.
Omlouvám se za svůj knoflík.
Zároveň je mi líto, že při vší snaze o perfektní pohřeb došlo k chybám a omylům. Snažili jsme se, ale když člověk truchlí, ani ta snaha nemusí stačit.
Je mi líto, že nemohl přijet Máťovo oblíbený pan učitel, pomáhal u dopravní nehody, kterou potkal cestou na obřad. I to je život.
A je mi líto, že nemohl přijet Máťa.
Chybíš mi, sluníčko.
Žádné komentáře:
Okomentovat