Doufala jsem v jednu jedinou věc. Že jestli (až) se To stane, přestanu se bát. Už nebudu mít strach, že mi někdo umře. Už se neleknu každého pitomého epileptického záchvatu, ani horečky, ani modřiny, která na mě svítí z Šimonova předloktí a já marně přemýšlím, co jsem udělala blbě.
Mýlila jsem se. Nejenže kousek Strachu se mnou zůstal, ale navíc zbytek sebe, který měl navždy zmizet z mé hlavy, proměnil ve Vinu.
Takže teď, místo, abych se po dvaceti letech neustávajících nervů uklidnila, nadechla a pokusila se se svou psýchou něco pozitivního udělat, se pořád bojím a navíc mám svědomí černé jako vojenské kanady. Bojím se, že umře někdo další. Bojím se, že umře pes. Bála jsem se, že nezvládnu rozloučení se Šimonem, což jsem sice nejspíš nezvládla, ale už proběhlo, takže se už aspoň nemusím bát. Bojím se, že mě dětský pokoj a Šimonovy věci budou děsit a rozplakávat po zbytek života. Bojím se, že přestanu plakat. Bojím se, že zapomenu na své syny. Bojím se, že se nenaučím žít bez nich. Bojím se, že jejich tváře bez života uvidím pokaždé, když zavřu oči. Bojím se, že se už nikdy nevyspím a nenajím. Bojím se, že přestanou v noci dávat Červeného trpaslíka, abych u něj mohla nespat. Bojím se jezdit autem, protože 20 let za mnou téměř vždy někdo seděl. Bojím se, že nepřestanu slyšet pláč z dětského pokoje. Bojím se, že už se nikdy nepřestanu bát.
A pak je tady Vina. V podstatě je to jen Strach, převlečený do jiného kabátku. Bojím se, že jsem se o Matěje a Šimona nestarala dobře. Bojím se, že jsem se o ně nestarala dost. Bojím se, že jsem jim způsobila víc bolesti, než kdybych se jim nesnažila pomáhat. Bojím se, že jsem dělala špatná rozhodnutí. Bojím se, že jsem Šimonovi ublížila, když jsem ho nechala 14 dní před smrtí cvičit. Bojím se, že byly noci, kdy mě volali (přes den jsem je měla u sebe) a já zaspala, takže jim byla zima nebo horko nebo je tlačil polštář do zad. Bojím se, že jsem je nutila trávit se mnou příliš mnoho času a oni toužili po samotě. Bojím se, že jsem jim neukázala, jak krásný svět umí být. Bojím se, že jsem je nevzala na místa, která by rádi viděli. Bojím se, že se báli. Bojím se, že jsem jim nebyla dobrou mámou.
Vím bezpečně, že tohle je to poslední, co by mí synové chtěli. Jsem si tím jistá, protože mi to řekli a opakují mi to denně. Ale překročit svůj vlastní stín, přemluvit sama sebe, že jste všechno udělali správně a lépe to prostě nešlo, je skoro tak nemožné, jako přestat se bát.
Byla jsi ta nejskvělejší máma, kterou kluci mohli mít. Sem jsem už skoro nechodila, ale na ten minulý Matýskův často a "známe" se už z dob BC. A nevím o nikom, kdo by to všechno zvládal tak dobře, s takovou energií a neutuchající vírou, že to bude dobré. Všechny mámy pochybujeme, všechny někdy něco uděláme blbě (i když v tu dobu s pocitem, že je to to nejlepší). Ale většina z nás to má MNOHEM jednodušší. Z celého srdce ti přeju, ať se časem svých strachů a viny zbavíš.
OdpovědětVymazatPod to se můžu jen podepsat. Na všechno, co prožíváte, máte plné právo. Jsou to fáze smutku, které prostě projdou. Myslím, že my všechny, co Vás čteme, jsme často zůstávaly v němém obdivu k Vám jako k mamince, která je prostě skvělá a ještě dokáže takhle úžasně psát. Kdybyste chtěla utéct, vím, že asi ne hned, zvu Vás do Karlových Varů, dejte vědět, ráda se Vám pověnuji a pohladím duši ......
OdpovědětVymazat