"Vždycky, když mi umře dítě..."

"Vždycky, když mi umře dítě,... "

    Myslím, tedy, lépe řečeno doufám, že jsem jediná žena v dalekém širokém okolí, možná v celé Evropě a snad i na světě, která tohle může vyslovit. Ne, že bych se tím pyšnila, ale pořád ještě věřím, že Vesmír není zas taková svině, která dovolí, aby se tyhle věci stávaly. Nebo aby se stávaly více lidem. Nebo aby se stávaly častěji než jednou za 100 let.

    Takto příšerně jsem začínala větu v posledních pár měsících, kdy jsem plánovala Šimonkův pohřeb nebo s někým mluvila o tom, jak jsme v tu hroznou neděli chodili po bytě a vyhazovali věci. 

    "Vždycky, když mi umře dítě, nejsem schopná vypravit mu pohřeb do standardních tří až sedmi dnů. Pokaždé potřebuju nejméně dva týdny na to, abych se zvedla z podlahy, převlékla se do čistého, umyla si zuby a pokusila se vzpomenout, jak se správně dýchá a co s tlukotem srdce prasklého vedví."

    "Vždycky, když mi umře dítě, nechám ho spálit a připravím mu rozloučení s rodinou, přáteli, tatínkovým proslovem, oblíbenou hudbou daného syna a videem, sestávajícím z jeho fotografií. A na to potřebuju čas. Spoustu času. Pokaždé se nejdřív zdá, že jsem schopná hrabat se v jeho obrázcích a nahrávkách jen tři minuty. Pak musím práci ukončit, setřít slzy, vysmrkat se a zabořit tvář do psího kožíšku, kde zůstávám po zbytek dne. S přibývajícím časem se situace lepší, intervaly se prodlužují a po několika dnech až týdnech je video na světě."

Takže "Vždycky, když mi umře dítě, připravuji pohřeb na dobu za měsíc, za dva, kdy předpokládám, že už budu schopná rovně stát a mluvit."

    "Vždycky, když mi umře dítě, moje hlava se naplní vším utrpením posledních dnů, měsíců a let. Přestanu si pamatovat to hezké, úsměvy, štěstí, pokroky, a zůstane jen smrt a bolest. Moc dobře si uvědomuju, že když v tomto způsobu myšlení zůstanu, utopím se v bažině jako Atrejův Artex. A i když je můj život v troskách, tohle bych opravdu nerada.

Co pomáhá, jsou právě fotky. Najdu v počítačích a na cloudech ty nejkrásnější. Ty, na kterých se děti smějí a září, protože byť si to momentálně nepamatuju, byly doby, kdy tady bylo veselo a krásně. Všechny je vytisknu, zarámuju a rozvěsím na zdi a postavím na každý volný kousek nábytku, který mám přes den na očích. Moc mi to pomáhá. 

Zřítelnici oka mého ne. Ale zdá se, že jsem dostala za spolubydlícího toho nejlepšího chlapa na světě, kterému sice pohled na fotky jeho mrtvých synů způsobuje deprézi a nechutenství, ale tento můj "zlozvyk" plně toleruje, chápe a ještě zatlouká hřebíky, kudy chodí, aby mi pomohl."

    "Vždycky, když mi umře dítě, řeknu to. Řeknu to nahlas a hodně lidem, protože sdílená tragédie je, zdá se, snesitelnější. Když řeknete, že vám zemřel syn a někdo vás obejme, snáší se to líp. Opravdu. Vím, co říkám, stalo se mi to dvakrát a pokaždé to pomohlo. I dát to na blog a na sítě. Každé srdíčko, které pak přijde, každý obrázek objímajících se koťátek i věta "je mi to líto" ubere člověku z jeho vlastního smutku, protože v tu chvíli s ním, s tím velkým neštěstím, není sám. Ví, že někde sedí někdo, kdo s ním více či méně soucítí."

    "Vždycky, když mi umře dítě, zamknu jeho pokoj a nejméně rok tam nejsem schopná vstoupit. Jen otvírám dveře a na podlahu házím jeho věci, na které narazím v bytě. Školní batoh, podzimní bundu, plyšové hračky. Je zajímavé, že J. si z místnosti naopak udělá truckabinet a chodí se do něj schovávat. Nepřestává mě překvapovat, jak jsme my, lidé, každý tak jiný a máme tak jiné způsoby vyrovnat se se situací. Ale jsem vděčná za to, že můj muž dokáže smrt našich dětí zpracovat lépe než já a může mi tak být oporou a poskytovat svou medvědí náruč kdykoliv je mi smutno. Neumím si představit, jaké by to bylo, kdybychom se tady hroutili oba."

    "Vždycky, když mi umře dítě, zmizí mi ze života určité množství lidí. A to je mi moc líto. Jsou to ti, o kterých pořád tvrdím, že nosí po kapsách schovanou svatozář. Lékaři, sestřičky, pečovatelé, učitelé, asistenti, řidič školního auta, celou rodinou milovaná chůva.... Sama jsem zvědavá, jestli život naše cesty ještě nějak spojí, nebo už mi budou navždycky chybět."

    "Vždycky, když mi umře dítě, uspořádám mu rozloučení. I když po Matýskově odchodu a pohřbu jsem prohlásila, že to bylo poprvé a naposledy. Opravdu, ještě den před Šimonkovou smrtí jsem mluvila s odbornicí na smrt a umírání a tohle jsem jí řekla. Byla to opravdu profesionálka, protože se na mě podívala tím benevolentním maminkovským pohledem, který bývá vyčleněn pro smutné a nerozhodné děti a ujistila mě, že pohřeb synovi vypravím i podruhé, protože to je způsob, jak se vyrovnat s tím, že už tady není. Že vypravit ho na poslední cestu je důvod vstát ráno z postele a NĚCO dělat. A měla pravdu."

    "Vždycky, když mi umře dítě, snažím se, aby na pohřbu nebylo jen ticho a smutno. Když umřel Matěj, ještě jsem nebyla v tomto oboru tak zběhlá, abych věděla, co všechno je možné, takže jsme se tehdy nechali "vést" pohřební službou, která vždycky pochovává tak, jak to dělala vždycky. S pietou a úctou. Jenže mé děti nejsou staří lidé, dbající tradic a zvyků. Jsou to kluci, kteří si zaslouží víc než S velkým zármutkem v srdci oznamujeme... A tak jsem tentokrát smuteční hosty pozvala ven, do parku, kde jsme zapálili oheň a do něj naházeli vzkazy pro naše kluky, aby shořely a doletěly do nebe, na správnou adresu. Úžasným překvapením pro nás bylo, že někteří z pisatelů svůj vzkaz adresovali nikoliv dětem, ale nám, rodičům a nechtěli jej spálit, tak jsem je shromažďovala v proutěném košíku. Doma jsme si dopisy otevřeli a upřímně, nic tak krásného jsem ještě nečetla."

 

    "Vždycky, když mi umře dítě, sezvu rodiče, kamarády, přátele, zdravotníky, sociální pracovníky, sousedy, a všechny další lidi, kteří jsou ochotní posadit se s námi ke stolu a chvíli vzpomínat na okamžiky, kdy to bylo pěkný a kdy jsme všichni byli šťastní. Objednám guláš a řízky, domácí limonádu a alkohol, který, kupodivu, pak nikdo nepijeme. Je to zvláštní. Vždycky, když mi umře dítě a má pohřeb, skončíme u skleničky sektu. 

Ale důležité je, že se sejdeme a někdo mě a J. svým objetím, kondolencí a větou "je mi to líto" ubere kousek té tíhy, kterou si už navždy poneseme. 

A těch kytek!"