Vzpomínky

     V jednom z minulých článků se nám to trochu zvrhlo. Původně jsem chtěla psát o tom, jak nemám s kým vzpomínat na své děti a ona z toho vyšla srdceryvná litanie, jak si po nocích pláču sama do polštáře.

    Takže tady mám resty a potřebuju se vypsat na téma "Nemám s kým vzpomínat na své děti". Příbuzní k nám zas tak často nejezdili. Buď proto, že jsou po smrti, nebo po mrtvici, nebo je to daleko, nebo se jim nechce. Ať už je to jakkoliv, za těch 19 let jsme spolu moc společných vzpomínek na mé děti nenastřádali. Nemáme moc rodinných fotek, nad kterými bychom se mohli rozplývat a říkat: "Jé! To bylo tehdy, jak děda ..... a Matěj pak ..... " nebo: "Tohle si pamatuju, teta Agáta tehdy zvracela do růží a Šimonkovi do toho blitíčka upadlo autíčko!" 

    S přáteli je to podobné. Ano, několik společných zážitků by se najít dalo, ale je jich jako do mariáše. Na setkání u kafe to vytáhnete jednou, možná za rok dvakrát a pak už je to ohraná písnička a přestává to být vtipné.

    Tak to uděláme jinak. Já budu vzpomínat sama tady a vy to budete číst. Čímž se z mých vzpomínek stanou částečně naše vzpomínky. A pak, až se jednou potkáme a já se vás zeptám :"Pamatuješ, jak....," vy řeknete :"Ano, pamatuju. Ale vzpomínám si, žes mi to tehdy vyprávěla jinak. Protože jsi vypravěčka a tvé příběhy jsou s každou reprízou jiné, přebarvené na růžovo nebo na černo, to podle toho, jakou máš zrovna náladu. Tak já ti tu historku řeknu tak, jak jsi mi ji vyprávěla tehdy a jak se nejspíš stala."

    Jednoho krásného dne, Šimonovi mohlo být tak 6-7 let, mě navštívila nejka K. Stála jsem v kuchyni u kávovaru, K. byla za rohem u televizní stěny a najednou v klidu povídá: "Hele, tohle on může?" Tak se ptám: co?  - "No, stát na stolku s televizí a jít si nejspíš pro dálkový ovladač." Podlomila se mi kolena. Mé nechodící dítě, které má problém udělat krok, aniž by nezakoplo, když jej pevně držím za obě ruce, stojí půl metru nad zemí, přidržuje se pofiderně připevněné police ke zdi a ručkuje po trati dlouhé skoro dva metry! 
- "Ne!" zařvala jsem. "Chyť ho!" 
Chytila. A pak jsme se dost nasmály, protože to dopadlo dobře. Zajímalo by mě, jestli si K. tu historku pamatuje. Budu se jí muset zeptat.

    Jednoho krásného, teplého, letního dne jsme seděli v restaurační zahrádce, popíjeli chlazené nápoje a drbali pana Železného a paní Špotákovou, kteří seděli nedaleko a bavili se určitě o oštěpech a jak s nimi házet fakt daleko. Tehdy asi osmiletý Matýsek seděl na lavici vedle mě a lačně pokukoval po mém malém, napěněném pivu. 
- "Dal by sis?" zeptala jsem se. "Nemůžeš. Bereš antiepileptika a na ty se chlastat nesmí."
- "A to, že je mu osm ti nevadí?" kontrovala L. sedící naproti.
Smáli jsme se tak, až mi Matěj z té lavice upadl. Ano, většinu času jsem byla matka roku. Proto nemám ráda, když ve mě lidé vidí hrdinku. Já byla spíš případ pro OSPOD.

    Jednoho krásného dne jsme vzali kluky na výlet do obchoďáku. Zní to všelijak, ale nákupy se dvěma vozíčkáři jsou poněkud náročná záležitost, takže jsme se jim spíše vyhýbali. Kluci je milovali. Zbožňovali davy lidí kolem nich, čím více, tím lépe. Pamatuju si, že Matěj se řehtával tolik, až zrudnul ve tváři a já mu musela připomínat, ať se občas nadechne. 
Vjeli jsme do některého potravinového řetězce a cestou kolem mrazících boxů jsme se rozhodli, že když už je králík v akci, vezmeme jich pár, protože je milujeme. Jenže králíka v akci chce mít doma každý a u mrazáku byla maličká fronta. Do něj byla až po kyčle zanořená paní důchodového věku a vybírala ten největší a nejkrásnější kus. My, dospělí, jsme trpělivě čekali, ale našeho nejmladšího to v určitou chvíli přestalo bavit. A byvše zaparkován v invalidním kočárku kousek za zanořenou paní, výskl tak hlasitě, až sebou trhla pokladní na druhé straně krámu. Dáma, která konečně našla mezi kusy ledu ten správný, se příšerně lekla, narovnala se a praštila hlavou o polici s konzervama, kterou někdo zákeřně nainstaloval přímo nad mrazící box. 
Je tomu dobře deset let a my se tomu pořád ještě smějeme.

    Jednoho krásného dne se tehdy maličký, asi čtyřletý Matýsek "rozběhl" po bytě. Chodit nikdy neuměl a tak se naučil pohybovat sedíc na zadku s nohama nataženýma před sebou a odstrkoval se rukama. Měla jsem radost, že má možnost svobodného pohybu. Bylo to užitečné a určitě pro jeho kostru velmi nezdravé. Ale co už. Tedy se Matěj toho dne "šoupal", jak jsme pohybu říkali, z místnosti do místnosti a objevoval. Ještě dnes vidím jeho široký úsměv, kterým mi vyprávěl, co všechno při svých cestách čtvrtým patrem našel a jak se mu to líbilo.
Jenže já musela vařit a prát a vůbec starat se o domácnost a nemohla jsem hlídat kde se pohybuje. Všechno nebezpečné a jedovaté jsem mu odstranila z dosahu, ale potřebovala jsem vyřešit problém otevírajících se vchodových dveří, kdyby náhodou vešel navrátivší se J. ze zaměstnání. A tak jsem na dveře zvenčí nalepila cedulku POZOR, ZA DVEŘMA JE ČOV (Čov byla zkomolenina ze slova človíček, jak jsme Matymu přezdívali).
Kolem poledne zazvonil zvonek a když jsem dveře otevřela, stál za nimi "agent s teplou vodou", mladý muž, který prodával pojištění domácnosti, investice nebo levné energie, prostě nějakou blbost, o kterou jsme stejně neměli zájem. Vytřeštěnýma očima směrem k cedulce děl :" Dobrý den, promiňte, hned přednesu svou nabídku, ale můžete mi prosím, nejdřív prozradit, co je to čov a jestli mám rychle utíkat?"

    Tak. Zavzpomínala jsem si a je mi lépe. Zažili jsme s klukama i veselé chvíle, ne, že ne. Tenhle článek je toho důkazem a my teď máme společné vzpomínky. Nezapomeňte, až se potkáme, budeme si je vyprávět.