Ticho

    Nastaly dny plné ticha. Ne, že by naše domácnost obyčejně překypovala zvuky, ale tohle ticho je jiné. Prázdné. Lidé, kteří tu zbyli, se pohybují tiše, předměty pokládají na povrchy opatrně a jemně, aby to zvláštní ticho nenarušili. I pes dává pozor, aby jí drápky necvakaly o plovoucí podlahu. 

    Dětský pokoj zůstává zavřený. Chodí do něj jen J., když potřebuje "uklidit" věci, které se mu uklízet nechce. Z Šimonovy ložnice se pomaličku, ale jistě, stává skladiště. Na zemi leží jeho školní batoh, do kterého jsem nacpala podzimní bundu, když jsem se na ni v předsíni na věšáku už nemohla dívat. Pod psacím stolem, jenž sloužil jako přebalovací a nyní jeho pracovní deska, zbavená molitanové podložky, místo, aby zela prázdnotou, mizí pod nánosem J. oblečení, psích ručníků a jiných věcí, o nichž ztrácím přehled, ale které bude můj muž dříve či později hledat, se krčí krabice s vlhčenými ubrousky, tašky s léky, nepoužité zdravotnické potřeby a přebalovací podložky. 

    Postel si odvezli. Na gauči zbyla hromada z peřin, dek, polštářů a plyšáků. Myslím, že by se to mělo vyprat, ale pokud bych v pračce narazila na povlečení s dinosaury, rozplakala bych se tak, že by mě J. do večera neutišil a to ani jeden z nás nechce. Stejně poslední dobou neděláme nic jiného, tak proč tomu jít naproti.

    Přišla velká spousta "už nikdy". Zase. Už nikdy ho nebudu moci obejmout. Už nikdy mu nedám pusu. Už nikdy mu nenamažu ouško, protože si ho přeležel. Už nikdy mu neobléknu oblíbené tričko s Batmanem. Už nikdy ho nevypravím ke školnímu autobusu. Už nikdy ho neokoupu. Už nikdy se na mě neusměje. Už nikdy mu nepustím Óčko v televizi. Už nikdy s ním nepůjdu vyvenčit psa. Už nikdy spolu nepojedeme autem. Už nikdy ho nepoložím pod třešeň, aby mohl spát na čerstvém vzduchu. Už nikdy... Prostě už nikdy. Nikoho. Nezbylo tady jediné postižené dítě, které by mě potřebovalo.

    Dokud se To nestalo, napadaly mě různé myšlenky, co bude, jestli (až) se To stane. Budu se moci vyspat. Budu moct jít s kamarádkou na 2 deci a nebudu kvůli tomu shánět hlídání, což mi způsobovalo svědomí tak černé, že tma je proti tomu jasná jako plamen svíčky. Budu moci cestovat. Budu se moci v zimě, v sobotu ráno vzbudit a řeknu si, že jedu na sjezdovku. A pojedu. 

Ale to bylo tehdy. To bylo, než se Tohle stalo. Teď spát nemůžu. Teď nechodím na 2 deci, protože bych se po první skleničce rozplakala a kamarádka by mě musela nenápadně vyvést z restaurace. Teď nemám plány ani co se Thajska týče, ani se snowboardem. Teď je prázdno a to tady zůstane, dokud se nerozhodne, že už jsem brečela dost, což může být pozítří nebo taky za deset let. Budoucnost je momentálně sprosté slovo, protože v ní nejsou mé děti.

    Nastaly dny plné ticha. A já se je nesnažím nijak ozvučit. Sedím ponořená v tom bezvětří a velice jasně si uvědomuju, že už nic nemusím. Nemusím chystat léky, shánět přebalovací podložky nebo speciální autosedačky, nemusím hlídat čas (moc mi to nejde. Co tři hodiny, v čase, kdy jsem měla Šimonka krmit, se podívám na mobil, jestli už) a nemusím vymýšlet zábavné aktivity pro postiženého puberťáka. Nemusím roztleskávat Šimona, J., ani sebe.  Ale stejně tak nemusím s tím smutkem bojovat. Můžu v něm zůstat utopená tak moc a tak dlouho, jak se mi bude chtít. Nemusím v sobě hledat sílu se z toho ticha dostat. Sedím uvnitř sebe, obklopená vzpomínkami na své syny a už nic nemusím.