Málo se to ví a moc se o tom nemluví, ale oba mé blogy jsou vtipné a veselé, nebo jsou tak aspoň míněny. To, že neumím psát, o chybějícím smyslu pro humor ani nemluvě, je věc vedlejší a nedůležitá.
Ale v životě lidském přijdou okamžiky, kdy jdou všechny legrácky stranou. Svou historku o tom, jak jsem byla svědkem těžké automobilové havárie vykládám každému na potkání ochotně a bez vyzvání v zatím marné naději, že čím více lidem ji povím, tím ta prožitá hrůza bude menší. Zatím se mi nedaří. Ale jak vidíte, nevzdávám se. Pokud jste mě tento měsíc již potkali a story jste slyšeli, dál číst nemusíte. Nic nového se v příběhu nestalo. kdo zemřel, je mrtvý, ti, co měli kliku a přežili, se každý se svým zážitkem vyrovnávají po svém. Můj způsob právě čtete.
Toho středečního rána jsem si to drandila z práce domů. Krásné srpnové počasí slibovalo další horký den. Jelikož Praha, ač disponuje mnoha silnicemi i obchvaty, byla toho dne ucpaná až po špunt v hrdle, zvolila jsem objížďku krajem středočeským. Je to sice dál, ale za to je to horší cesta. Žádná dálnice, 2 pruhy musí stačit. Což je někdy dost challenge, neboť úplně všechny kamiony projíždějící naší maličkou zemí mají evidentně transit na této cestě. Mně to nevadí. Vlastně se unavená po dlouhé službě ráda projedu příjemnou osmdesátkou za nálepkou ATTENTION ANGLES MORTS.
Stejně tomu bylo i tentokrát, kamiony přede mnou, kamiony za mnou, kamiony vlevo, vpravo svodidla. Najednou se ozvala rána a auto přede mnou začalo kličkovat, návěs se mu houpal ze strany na stranu. Sundala jsem nohu z plynu. Asi mu praskla pneumatika, hádala bych podle zvuku. Měla bych začít brzdit. Když tu mi před čumákem přistála černá hromada. Zastavila jsem. I ten za mnou a i ten za ním. Dobrzdili jsme úplně všichni, kromě kamionu a černé hromady. Pořád ještě si myslím, že to byl zázrak. Všude bylo ticho. Dnes vím, že trvalo maximálně vteřinu, možná dvě, tehdy mi to přišlo jako věčnost. Uvažovala jsem na co se to koukám? To je kabina toho kamionu? Upadla mu za jízdy? Každopádně jsem věděla, že v černé hromadě nikdo nepřežil. Bylo to jen klubko plastů a plechů. A v tu chvíli se ozval dětský pláč. Nevěřila jsem, že z toho vraku. Vzpamatovala jsem se, popadla telefon a šla zachraňovat. Byla jsem ale příliš pomalá. Moje auto už míjelo asi 6 běžících postav, někteří drželi v ruce hasící přístroj. Bylo pro mě překvapivé, že zbytečně. Člověk v takové situaci čeká výbuch a plameny a auta brzdící střechou o svodidla, ale nic takového se nestalo. Rána a 8 metrů přede mnou se zastavilo to, co zbylo z osobního auta. Takhle vypadá čelní střet.
Vystoupila jsem s telefonem v ruce a vytáčela tísňovou linku. Paní, která mě míjela ječela ať někdo zavoláme sanitku. Řekla jsem, že už. Oznamovací tón. A zase a zase. Volali jsme tam všichni. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nevím, kde přesně jsem a šla jsem se optat do auta za mnou, kde už mladý fešák ve slunečních brýlích mluvil tísňovkou na středovém panelu s policistou. Paní od vraku křičela, že řidička je mrtvá, v autě je miminko, zdá se v pořádku, ale nemůžou se k němu dostat. Předávala jsem informace policistovi. Aspoň trošku jsem byla užitečná. Aspoň malinko.
Po pár minutách se objevilo první policejní auto. Díkybohu. Chlapi byli ultrarychlí, během vteřiny na sobě měli vesty a běželi k vraku. Ztratila jsem přehled o situaci. Jsou tu oni, už nemusím nic dělat. Vlastně jsem se ztratila sama. Opřela jsem se o svodidla a snažila se dýchat. Mladý fešák si mě všiml a přišel utěšovat. Plakala jsem mu do košile a do hloubi duše se styděla, že jsem na místě jediná hysterka. Hlavou mi bleskla myšlenka, že jsem jela hned za kamionem. Mohla jsem to být já. Mou hyperventilaci to nezlepšilo. Klepala jsem se v té klidné náruči a poslouchala, jak mi příjemný hlas říká, že je to v pořádku, nic se nám nestalo a hlavně teď musíme být schopní sednout si do auta a odjet. Sakra. Neudržela jsem v ruce petku s vodou, co teprve řídit. Došlo mi, že stojím se svým autem hned u vraku a že za chvíli tu budou hasiči a sanitka a další policajti a nebudou mít kde zastavit, když blokuju silnici. Zeptala jsem se nejbližší ruky zákona, jestli bych neměla odjet. Prý ne. Prý, když jsem první, budu svědčit. Stačí, když zaparkuju za hasičské auto, které právě zastavilo vedle mně. Vysvětlovala jsem, že svědčit budu ráda, bohužel nemám co říct. Ozvala se rána a silnice začala vypadat takhle, rozmáchla jsem se rukou po místě tragédie. V tu chvíli přibíhal pán s informací, že havárii má někdo na kameře. Byla jsem propuštěna.
Sedla jsem si za volant, nastartovala a několika trapnými, nevhodnými a nešikovnými manévry opustila místo nehody.
Vlastně nakonec není o čem psát. Tragédie a hrůza celé situace se týká někoho jiného. Někdo přišel o manželku, o maminku, o dceru, o švagrovou, svět je chudší o jednu nádhernou bytost. Mně zbyl jen obrovský pocit bezmoci a neschopnosti. Řidič kamionu byl cizinec, tu řeč znám, mohla jsem se zeptat jeho, jestli je v pořádku, jestli něco nepotřebuje, mohla jsem tlumočit, mohla jsem pomoci šesti chlapům páčit dveře k miminku, mohla jsem být rychlejší a zavolat IZS v té první vteřině ticha, kdy jsem zůstala sedět s rukama v klíně a tupě čumět na scénu přede mnou, mohla jsem ......
Snažím se jezdit bezpečně. Držím si odstup, nejezdím rychle tam, kde se to nemá nebo to nejde. Auto udržuji v bezpečném stavu, i když to stojí majlant. A stejně. Stejně se může stát, že ten naproti strhne volant do protisměru. Buďme vděčni za každou vteřinu našeho života a modleme se, abychom to nebyli my.
Pánovi s ústeckou RZ děkuji za poskytnutou náruč a podporu. Asi jen díky němu jsem nemusela čekat na sanitu a dyndat z lékaře Diazepam.
Žádné komentáře:
Okomentovat