S odchodem člena rodiny se každý zbylý člen rodiny vyrovnává jinak. Toto klišé se hezky píše, možná se to pěkně čte, ale žít se to dá jen s obtížemi. Po smrti Matěje jsem se já snažila uchovat z něj co nejvíc. Zapytlíkovala jsem si tričko s jeho vůní, nechala vyrobit šperk s popelem, vlasy jsme mu ostříhali 2 dny předtím, než odešel, takže vlastně nebylo co ustřihnout, ale to nevadí, protože s jeho DNA jsme stejně neměli velké plány.
Naopak J. potřeboval s tělem odnést celý dětský pokoj. Jeho bolest při pohledu na Matyho věci byla tak velká, že chtěl vymazat z povrchu zemského celou tuto mladou existenci se vším, co k ní patřilo. Aby už nepotkával v předsíni jeho boty. V kuchyni lžičky, kterými kdysi Matěj jedl. Chtěl odnést pryč všechny jeho věci, oblečení, invalidní vozík, brýle, aktovku, oblíbenou deku, všechno, úplně všechno, co mu syna připomínalo. Uprostřed dětského pokoje stála zdravotní postel, se kterou jsem se potřebovala vypořádat i já. Ovšem můj problém spočíval v tom, že jsem do pokoje nemohla vstoupit.
A teď si představte tyhle dva lidi na sto metrech čtverečních, zaplněných předměty.
Nevědomé mučení svého drahého manžela jsem zahájila záhy. Posledních několik měsíců už Maty víceméně prospal, při vědomí býval jen sporadicky a pokud, bývalo to spojeno spíš s trápením než s radostí. Měla jsem pocit, že ten půlrok mi překryl celých patnáct let. Někde vzadu v paměti, v některé zaprášené poličce jsem měla uložené všechny krásné vzpomínky na dětské úsměvy, na pohlazení, držení za ruku a záchvaty smíchu, ale hrůza minulých dní byla tak intenzivní, že mi k té poličce nedovolila se ani přiblížit.
Naštěstí máme k dispozici moderní technologie a ty mi umožnily všechny úsměvy a okamžiky radosti a štěstí vytisknout ve vysoké kvalitě a na dost velký formát, který se mi vešel do obývací stěny. Natiskla jsem si obrázky Matěje a nainstalovala je v obýváku tak, abych na ně pořád viděla. Chudák J. Budiž mu ke cti, že trpěl tiše a neřekl proti mému počinu křivého slova. Jen se míň díval na televizi a víc se zavíral v ložnici.
Nad dveřmi dětských pokojíčků máme cedule se jmény kluků. Kdysi jsme je koupili někde na pouti, jsou to dřevěné rámečky, do kterých se zasouvají cedulky s písmeny, vesele ozdobené žirafami, slony a jinou cizokrajnou faunou. Když bylo klukům tři a osm, přišlo nám to roztomilé a vzhledem k docela slušnému počtu pečovatelů, kteří se tady za ta léta vystřídali, i praktické. Jednoho krásného rána Matýskova jmenovka zmizela. Věděla jsem o co jde a bylo mi jasné, že tohle je jedno z těch Rozhodnutí, která J. učinil, jež nemám právo rozporovat. Ale bylo mi to líto. Chtěla jsem si Matěje nechat, schovat si jeho věci na chvíli, až se vrátí domů, vždyť je bude potřebovat! A tak jsem s Vesmírem uzavřela dohodu, že nebudu hledat, ale jestli mi někdy jmenovku postaví do cesty, smím ji vrátit. A vida! Netrvalo to ani pár měsíců, když mě okolnosti v podobě průvanu přinutily překročit práh Matyho pokojíčku, kde mi přímo na okenním parapetu padla do ruky. Vymakaná schovka, poklona autorovi. Postavila jsem ji na futra a s obrovskou láskou a úctou v srdci sledovala mého muže, jak prochází inkriminovanými dveřmi a dělá, jako by nic.
Nebyla to jen cedule na zdi. Zůstal kartáček na zuby, lapač snů, bavlněné povlečení, misky a hrnečky... Matěj tu prostě bydlel dál. I v šatně. Začalo to pomalu a nenápadně. Jendou se v poličce mezi jeho pyžamky objevilo pánské tričko XXL s Batmanem. Netřeba vysvětlovat, že Máťa byl se svými 165 centimetry výšky a 40 kilogramy váhy na XXL velikost malounko podměrečný. Za týden přibyly k tričku dvoje kraťasy. J. nenápadně přihazoval sázky a čekal, co se stane. Když se po nějaké době stále nedělo nic, zahájil nenápadnou stěžovací kampaň, že by se mu jeho oblečení do Matýskovo polic ukládalo lépe, kdyby tento tam již neměl svoje. S hlavou vztyčenou, ale slzou v oku jsem vstoupila do šatny a opatrně, jako by byl z cukru, jsem vyjmula jeden komínek složených dětských triček. Tady máš svůj prostor, frajere, říkal můj výraz, zatímco jsem trička ukládala na půdu. Jsem na sebe opravdu zvědavá, jestli je někdy dokážu navléct na Šimonka, až do nich doroste. Zatím jsme mu přesně z těchto důvodů zakoupili úplně novou garderobu. Prostě jsem pohled na Matyho oblečení na Šímovi nesnesla. Takže vyhodit ne, ale s tím ukládáním na pak to taky bude nakonec všelijak.
Dnes, 2 roky po Matýskově proměně v anděla, J. stále ještě nemá bitvu vyhranou. Dělí se s ním o šatnu v poměru 1:1. Nemůžu, nejde to, nedokážu to. Oblečení zůstává na svém místě. Kartáček na zuby je už dávno plesnivý a vyhozený, misky tady už nikdo nepoužívá, protože mladší bratr si, nejspíš z nostalgie a velkého stesku, také pořídil PEG, tedy sondu do žaludku a už je nepotřebuje. Zdravotní postel i invalidní vozík si odvezly firmy a z pokojíčku si J. vyrábí střídavě pracovnu, posilovnu a truckabinet, dle momentální nálady a potřeby.
Nakonec jsme našli společnou cestu. J. přestal vyhazovat a trpělivě čeká, až mě okolnosti donutí, což se z času na čas stane, neb předmětů v domácnosti přibývá a byt není nafukovací. Ale trička, která voní stále jako můj syn a fotografie s jeho širokým úsměvem pořád zůstávají. Uvidím, třeba si to všechno jednou vezmu do hrobu nebo do domova důchodců. Člověk nikdy neví, co ho ještě čeká.
Žádné komentáře:
Okomentovat