Tobě, čtenáři, který jsi tu nový a sem jsi zabloudil, aniž bys tušil, co Tě čeká, mám pár slov úvodem: jsem žena na sklonku mládí, matka dvou těžce postižených synů, jejichž osud jsem sdílela na blogu https://matyskovi.blogspot.com/ . Je věnován chlapci, který už tady není a proto tam už nepřibude ani čárka. Jenže já píšu ráda a zbylo mi tu ještě jedno postižené dítě, se kterým užijeme taktéž spoustu legrace a proto otvírám tento, zbrusu nový.
Před lety jsem sledovala blog mámy velice nemocné dívky. Její nemoc byla tak vážná, že ji ještě nikdo nepřežil. I tato dívka se, bohužel, příliš brzy stala hvězdou. Tušila jsem, že osud mého malého, postiženého a také dost nemocného syna nenabude o mnoho jiného konce a tak jsem chodila číst na ten blog dál v naději, že tam najdu Návod. Že se tam dočtu, co se stalo Pak. Potom. Když už dívka nebyla. Když bylo potřeba zařizovat pohřeb, vyklidit skříň, předělat pokoj. Že se dozvím, jak se to dělá následující ráno, když se člověk probudí a pod rouškou mizejícího snu si uvědomí, že se TO opravdu stalo a někdo blízký tady už není a nikdy nebude.
Nedozvěděla jsem se nic. Sdílení smrti vašeho dítěte, pokud zrovna nesedíte v místnosti, jejíž stěny jsou obalené molitanem a na dveřích nemají kliku zevnitř, či na pohodlném divanu v ordinaci odborníka na lidskou duši a neštěstí, která ji na cestě tímto světem potkávají, je velmi, velmi, velmi soukromá, niterná, takřka nesdělitelná záležitost. Je to ta Věc, kterou si už navždy ponesete v srdci, těžkou jako balvan, jež vám bude každou minutu každého dne svou tíhou připomínat, že ve vašem životě zeje po někom díra a na celičkém širém světě není nic, čím byste otvor mohli vyplnit. A to je tajem, který se nahlas říká fakt hodně blbě.
Přesto nebo právě proto jsem se rozhodla, 2 roky po Matýskově smrti, začít zase psát. Pokusit se předat dál zkušenost, která se prostě předat nedá. To se musí na vlastní kůži. Popravdě bych si tento zážitek velice ráda odepřela, ale už se stalo. Důležité je, že jsem to prožila a přežila více méně vcelku. A znovu, stále a ještě pořád trvám na tom, že jsem šťastná a že svět je nádherné místo, plné zázraků. Takže svůj příběh dávám internetům v plen. I kdyby si tento blog přečetla jen jedna jediná máma, které odešlo nebo odchází dítě a pomohlo jí to, dobře. I kdyby si to nepřečetl vůbec nikdo a tyto stránky by sloužily pouze pro mou soukromou, opuštěnou, lehce praštěnou mysl, taky dobře. Tuhle zkušenost už mám a vím, že sdílené trápení, byť pomocí nul a jedniček po síti, je poloviční. Tedy vítejte, drazí čtenáři a pojďte se dělit.
Žádné komentáře:
Okomentovat