Strach

     Doufala jsem v jednu jedinou věc. Že jestli (až) se To stane, přestanu se bát. Už nebudu mít strach, že mi někdo umře. Už se neleknu každého pitomého epileptického záchvatu, ani horečky, ani modřiny, která na mě svítí z Šimonova předloktí a já marně přemýšlím, co jsem udělala blbě. 

    Mýlila jsem se. Nejenže kousek Strachu se mnou zůstal, ale navíc zbytek sebe, který měl navždy zmizet z mé hlavy, proměnil ve Vinu.

    Takže teď, místo, abych se po dvaceti letech neustávajících nervů uklidnila, nadechla a pokusila se se svou psýchou něco pozitivního udělat, se pořád bojím a navíc mám svědomí černé jako vojenské kanady. Bojím se, že umře někdo další. Bojím se, že umře pes. Bála jsem se, že nezvládnu rozloučení se Šimonem, což jsem sice nejspíš nezvládla, ale už proběhlo, takže se už aspoň nemusím bát. Bojím se, že mě dětský pokoj a Šimonovy věci budou děsit a rozplakávat po zbytek života. Bojím se, že přestanu plakat. Bojím se, že zapomenu na své syny. Bojím se, že se nenaučím žít bez nich. Bojím se, že jejich tváře bez života uvidím pokaždé, když zavřu oči. Bojím se, že se už nikdy nevyspím a nenajím. Bojím se, že přestanou v noci dávat Červeného trpaslíka, abych u něj mohla nespat. Bojím se jezdit autem, protože 20 let za mnou téměř vždy někdo seděl. Bojím se, že nepřestanu slyšet pláč z dětského pokoje. Bojím se, že už se nikdy nepřestanu bát.

    A pak je tady Vina. V podstatě je to jen Strach, převlečený do jiného kabátku. Bojím se, že jsem se o Matěje a Šimona nestarala dobře. Bojím se, že jsem se o ně nestarala dost. Bojím se, že jsem jim způsobila víc bolesti, než kdybych se jim nesnažila pomáhat. Bojím se, že jsem dělala špatná rozhodnutí. Bojím se, že jsem Šimonovi ublížila, když jsem ho nechala 14 dní před smrtí cvičit. Bojím se, že byly noci, kdy mě volali (přes den jsem je měla u sebe) a já zaspala, takže jim byla zima nebo horko nebo je tlačil polštář do zad. Bojím se, že jsem je nutila trávit se mnou příliš mnoho času a oni toužili po samotě. Bojím se, že jsem jim neukázala, jak krásný svět umí být. Bojím se, že jsem je nevzala na místa, která by rádi viděli. Bojím se, že se báli. Bojím se, že jsem jim nebyla dobrou mámou.

    Vím bezpečně, že tohle je to poslední, co by mí synové chtěli. Jsem si tím jistá, protože mi to řekli a opakují mi to denně. Ale překročit svůj vlastní stín, přemluvit sama sebe, že jste všechno udělali správně a lépe to prostě nešlo, je skoro tak nemožné, jako přestat se bát. 

Ticho

    Nastaly dny plné ticha. Ne, že by naše domácnost obyčejně překypovala zvuky, ale tohle ticho je jiné. Prázdné. Lidé, kteří tu zbyli, se pohybují tiše, předměty pokládají na povrchy opatrně a jemně, aby to zvláštní ticho nenarušili. I pes dává pozor, aby jí drápky necvakaly o plovoucí podlahu. 

    Dětský pokoj zůstává zavřený. Chodí do něj jen J., když potřebuje "uklidit" věci, které se mu uklízet nechce. Z Šimonovy ložnice se pomaličku, ale jistě, stává skladiště. Na zemi leží jeho školní batoh, do kterého jsem nacpala podzimní bundu, když jsem se na ni v předsíni na věšáku už nemohla dívat. Pod psacím stolem, jenž sloužil jako přebalovací a nyní jeho pracovní deska, zbavená molitanové podložky, místo, aby zela prázdnotou, mizí pod nánosem J. oblečení, psích ručníků a jiných věcí, o nichž ztrácím přehled, ale které bude můj muž dříve či později hledat, se krčí krabice s vlhčenými ubrousky, tašky s léky, nepoužité zdravotnické potřeby a přebalovací podložky. 

    Postel si odvezli. Na gauči zbyla hromada z peřin, dek, polštářů a plyšáků. Myslím, že by se to mělo vyprat, ale pokud bych v pračce narazila na povlečení s dinosaury, rozplakala bych se tak, že by mě J. do večera neutišil a to ani jeden z nás nechce. Stejně poslední dobou neděláme nic jiného, tak proč tomu jít naproti.

    Přišla velká spousta "už nikdy". Zase. Už nikdy ho nebudu moci obejmout. Už nikdy mu nedám pusu. Už nikdy mu nenamažu ouško, protože si ho přeležel. Už nikdy mu neobléknu oblíbené tričko s Batmanem. Už nikdy ho nevypravím ke školnímu autobusu. Už nikdy ho neokoupu. Už nikdy se na mě neusměje. Už nikdy mu nepustím Óčko v televizi. Už nikdy s ním nepůjdu vyvenčit psa. Už nikdy spolu nepojedeme autem. Už nikdy ho nepoložím pod třešeň, aby mohl spát na čerstvém vzduchu. Už nikdy... Prostě už nikdy. Nikoho. Nezbylo tady jediné postižené dítě, které by mě potřebovalo.

    Dokud se To nestalo, napadaly mě různé myšlenky, co bude, jestli (až) se To stane. Budu se moci vyspat. Budu moct jít s kamarádkou na 2 deci a nebudu kvůli tomu shánět hlídání, což mi způsobovalo svědomí tak černé, že tma je proti tomu jasná jako plamen svíčky. Budu moci cestovat. Budu se moci v zimě, v sobotu ráno vzbudit a řeknu si, že jedu na sjezdovku. A pojedu. 

Ale to bylo tehdy. To bylo, než se Tohle stalo. Teď spát nemůžu. Teď nechodím na 2 deci, protože bych se po první skleničce rozplakala a kamarádka by mě musela nenápadně vyvést z restaurace. Teď nemám plány ani co se Thajska týče, ani se snowboardem. Teď je prázdno a to tady zůstane, dokud se nerozhodne, že už jsem brečela dost, což může být pozítří nebo taky za deset let. Budoucnost je momentálně sprosté slovo, protože v ní nejsou mé děti.

    Nastaly dny plné ticha. A já se je nesnažím nijak ozvučit. Sedím ponořená v tom bezvětří a velice jasně si uvědomuju, že už nic nemusím. Nemusím chystat léky, shánět přebalovací podložky nebo speciální autosedačky, nemusím hlídat čas (moc mi to nejde. Co tři hodiny, v čase, kdy jsem měla Šimonka krmit, se podívám na mobil, jestli už) a nemusím vymýšlet zábavné aktivity pro postiženého puberťáka. Nemusím roztleskávat Šimona, J., ani sebe.  Ale stejně tak nemusím s tím smutkem bojovat. Můžu v něm zůstat utopená tak moc a tak dlouho, jak se mi bude chtít. Nemusím v sobě hledat sílu se z toho ticha dostat. Sedím uvnitř sebe, obklopená vzpomínkami na své syny a už nic nemusím.

Intermezzo

     Brzy ráno 28. 9. 2025 si Matýsek vyzvedl svého mladšího brášku Šimonka. Odešli spolu na místo, kde pořád jen svítí slunce, není tam bolest, epilepsie a vůbec žádní rodiče.

Doktoři, poslouchejte ty matky!

     Ráda bych úvodem článku předeslala, že toto není stížnost. Co se Šimonkova nemocničního pobytu týče, všechno proběhlo perfektně, terapie byla na špičkové úrovni, jsme se vším moc spokojení a doktoři jsou taky jenom lidi.

    Dítě jsem v nemocnici číslo 1 odevzdávala v 9 večer, se slovy, že je mu blbě, už delší dobu, furt chrchlá jak starý tuberák, bojím se zápalu plic a hlavně! Poslední dobou ze mě tahá tak asi kilo Diazepamu týdně. Což by sice neměl, na drogy, byť legální je ještě dost malej, ale když ho tak sleduju, jak se dokáže půl  noci klepat v záchvatech různé intenzity a přitom nespat, mám oprávněnou obavu, aby ráno ve škole podal odpovídající výkon. Takže ho futruju větším než malým množstvím antiepileptik. A dodala jsem, že když jsem se nad situací naposledy zamyslela, napadlo mě, že má denní dávku léků už 2 roky nastavenu stejně, ale za tu dobu se z malého kloučka vytáhl v puberťáka a přibral jednou tolik. Tedy laskavě prosím převážit a denní příděly zvýšit adekvátně rozměrům.

    Abych dodala svým mateřským obavám váhu, na dotaz, zda se svým těžce postiženým, velmi nemocným epileptikem hodlám pokoj sdílet a o péči o něj se se sestrami dělit, jsem odpověděla, že ne, že po patnácti letech mám těchto pobytů plné zuby a pojedu se domů vyspat. Jasně, ráno tu budu jako na koni, pečovatelskou dvanáctihodinovku hravě zvládnu, ale, prosím, nechte mě spát v posteli a ne na složeném kusu molitanu. Už jsem prostě stará.     

    Lékařky i sestry měly pro mé konání velké pochopení a nezavolaly OSPOD.

    Šimon dostal svou kontinuální dávku drog do žíly, krásnou fotku hrudníku, kterou si vykoledoval antibiotika a já se začala těšit, jak si ho o víkendu odvezu domů.

    Asi mu mé plány někdo v nestřeženém okamžiku propíchl, protože už ve čtvrtek se jeho stav začal horšit a systematicky s tímto trendem pokračoval sobotou i nedělí, až se proklepal do následujícího týdne. Jehož začátkem mi bylo naznačeno ať se sebereme a jdeme si své problémy řešit jinam. Popravdě si mě laskavá paní primářka pozvala do kanceláře, nabídla mi kafe a velice jemně naznačila, že možnosti a schopnosti malé nemocnice č.1 tady končí a že by bylo záhodno Šimonka převézt do obrovské nemocnice číslo 2, kde mají mašinky, jež dělají píp, distribuci legálních opiátů a mozky na poněkud jiné úrovni. Při té příležitosti jsem absolvovala rozhovor číslo fakthodně na téma: Umírá vám dítě, jste si toho vědoma? A co s tím hodláte dělat?

    Poprosila jsem paní doktorku, jestli bychom se těmto dialogům mohli pro příště vyhnout. Mám jich za sebou dost na to, abych věděla, co mě tak asi přibližně čeká, co se s tím dá nebo nedá dělat a hlavně, většina mých rozhodnutí v minulosti se nakonec ukázala chybná a mylná. Už prostě nechci. Ať lékařská obec dělá co může, mě stačí, když o tom budu informována. Podpisy na cokoliv dodám.

    I přestěhovali jsme se. Ve velké nemocnici číslo 2 nás pěkně uvítali, uložili Šimonka do čisté postele na jednotce intenzivní péče a jali se ho léčit. Tentokrát na převážení došlo a s očima navrch hlavy mi přišli oznámit, že Šimon váží o dobrých 10kg více, než když se stanovovaly léky před lety a že mu je tedy navýšili jednou tolik. A taky, že jediný lék, se kterým se od začátku tohoto martýria hnulo byl ten, který dítěti při určité dávce víc škodí svými vedlejšími účinky, než pomáhá, což je informace, kterou jsem ve velké nemocnici č. 2 meldovala už při prvním pokusu tohoto typu dávno tomu a dokonce! si má slova tehdy někdo napsal do sešítku, na což se přišlo až teď, když se sešítek konečně otevřel. Troufám si tvrdit, že kdyby mi bylo dopřáno sluchu o krapínek dříve, mohli jsme si všichni ušetřit spoustu mrzení.

    A pak už následovala jen samá pozitiva a sociální jistoty. Šímovi se udělalo lépe, a okamžité poté, co ho odpojili z kapaček, nás pustili domů. Kde se chvíli statečně držel, ale když přišel úplněk a po něm vedra, která jeho stavu tak úplně neprospívají, vrátili jsme se tam, kde jsme byli na začátku. Ale to už je jiný příběh, musíme si něco nechat na příště. 

Tak jsem se konečně dozvěděla, jak to funguje.

     Začalo to docela nenápadně rýmičkou. Což je v případě chlapa tak trochu oxymorón, ale byvše hrdá matka postiženého puberťáka, musím konstatovat, že svůj úděl nesl hrdě a tiše s hlavou položenou na polštáři. K rýmičce se přidaly horečky a tak jsme po pár dnech vyrazili k lékaři, aby zkontroloval, zda se tato zákeřná choroba, likvidující mužské pokolení po tuctech, drží v únosných mezích. Držela. Odvezla jsem si tedy dítě domů k vykurýrování, které se nám vcelku i dařilo. Ovšem po týdnu horečka udeřila znovu a to se mi už přestávalo líbit. Bylo celkem pozdní pondělní odpoledne, přesto se mi povedlo domluvit návštěvu u pediatra, do které mi můj malý epileptik následně hodil fakt vymazlené vidle. Začal s chrčením, chroptěním a nepřestávajícím kašlem a při pokusu jej upoutat pásy v autě spustil takovou vlnu epileptických záchvatů, že jsem se bála, že si mi i se sedačkou proklepe do kufru. 

    Tudy tedy cesta nevedla. I odpoutala jsem Šimona ze sedačky, v invalidním vozíku jej odvezla zpátky do postele a začala hledat řešení. Což se vždycky jednodušeji řekne, než udělá. Teď, s odstupem týdnů se mi to zdá jasné, jako facka, ale toho pondělního odpoledne byla má hysterická mateřská mysl zastřená strachem až hrůzou, jako těžkou mlhou, kterou neprojde ani světlo svíčky, natož myšlenka. Dobře. Autem to nepůjde. Dítě má horečku, špatně dýchá, klepe se v záchvatech a pomocné ruce v podobě manžela, sousedů, či přátel momentálně nejsou k dispozici. Vlastně by nám v tu chvíli ani nikdo z výše zmíněných pomoci nedokázal. I zvedla jsem telefon a vytočila supertajné, čistě soukromé a osobní číslo na službukonajícího lékaře na dětském oddělení.

    Laskavá paní doktorka, která, nejenže mě neposlala tam, kam slunce nesvítí, ale ještě se mi snažila radou ulevit a pomoct, se nakonec rozhodla, že nejbezpečnější v tuto chvíli bude nemocnice, se všemi udělátky, mašinkami, kyslíkem, midazolamem do žíly, rentgenem a partou lidí, co na tyhle věci mají diplomy a licence. Zamluvila nám na oddělení postel, bohužel, s převozem to byl větší oříšek. Nikde nikdo k dispozici, všichni v terénu. 

    "Tak si zavolejte rychlou," děla paní doktorka. Na mou obavu, že nejde o přímé ohrožení života se optala, jestli jsem si 100% jistá. No, nevím. Šimonek ležel zfetovaný v posteli a těžce oddechoval. OK, zavolám 155 a poprosím o odvoz do vzdálenější nemocnice, než je spádová, ale kde mají pro nás postel a neurologa, což byly poměrně zásadní propriety, které junior v danou chvíli potřeboval. 

    "Ne," děl pan doktor minutu poté, co vystoupil ze svého žlutomodrého SUV, parkujícího před naší brankou s blikačkama na plný koule, stejně, jako žlutomodrá sanita před ním. Přijeli se vší parádou. 
    "No jo, ale co mám teď dělat? Do auta ho nedostanu," pokusila jsem se s osádkou licitovat.
    "Takhle: my vás neodmítáme, ale jediné, co pro vás můžeme udělat, je odvoz do spádové nemocnice," pokračovali. 
    "... kde nemají dětského neurologa," oponovala jsem. "Co tam s ním budou dělat? Dají mu acylpyrin?"
    "Možná. Ale nikam jinam vás odvézt nemůžeme. Jsme jediná osádka na celý okres."

    A teď se držte, vážení. Protože pak nastal ten moment, na který jsem čekala dobrých patnáct let, aniž bych to o sobě věděla. Totiž, pan doktor z rychlé záchranné se nechal slyšet, že si můžu NAPROSTO V KLIDU zavolat soukromou společnost, zabývající se převozem nemocných sanitkami, že jich u nás jsou mraky, tedy nejméně dvě, a jediné mínus je, že odvoz budu muset zaplatit. 

    COŽE???? 18 let bojuju s problémem jak dostat postiženého k lékaři, když nemůže sedět v autě a TEĎ, na stará kolena a 3 roky po Matýskově smrti mi někdo prozradí TOHLE??? Že si kdykoliv můžu zavolat sanitku, kterou sice zaplatím, ale která nás odveze třeba do Krkonoš?

    Já to zkrátím, protože bych zase musela začít křičet. Osádce sanitky jsem se omluvila za "zbytečný výjezd", poděkovala za dobrou radu a nakonec se i dočkala převozní sanitky z cílové nemocnice. Kde Šímu vyfotili, potvrdili zápal plic, začali do něj kapat antibiotika a léky proti epilepsii a já se konečně uklidnila a vygooglila si čísla na Samaritány a ty druhé. 

    Já docela chápu koncept, kdy člověk musí šlápnout do hovínka, aby zjistil, kde má doma Savo a hadr, ale pokud mohu prosit, pak tyhle lekce příště ne tak drastické, méně denervující a určitě bez Šimona, protože tohle on si nezaslouží. Je ještě malej a má taky jenom jedny nervy.

Epilepsie, díl dvěstětřicátýosmý

     Už jsem ji sice přestala nenávidět, ale dobré kamarádky se z nás ještě nestaly. Řekla bych, že jsme obě tak napůl cesty, já se ji snažím naučit milovat a ona mě začíná míň srát. Každopádně, naším společným jmenovatelem je Šimon. Chudák, malej Šimon, který se v nepravidelných intervalech propíná do luku, svíjí v křečích a křičí jako na lesy, když se mu bránice tlačí na plíce, průdušnici, hlasivky a ostatní křičící nástroje, stále stojí, potažmo leží mezi námi, epilepsií, která s ním cvičí a mnou, jež se jí v tom snaží zabránit. 

    Jako dnes v noci. Ve tři ráno, již standardním záchvatovém čase, který se pohybuje mezi půl druhou a čtvrtou noční, někdy začíná už o půlnoci a stane se, že záchvat přichází až v šest ráno, ale jinak by se podle toho daly řídit hodinky, mi sepnula chůvička, stojící těsně u mé hlavy. Nebyl v ní slyšet typický záchvatovitý řev, jen jemné dětské kníkání. Poslední dobou se Šimon naučil zavolat mě včas, než přijde epi. Nutno mu přičíst k dobru, že tak činí převážně v noci, kdy je záchvatů méně. Tak tedy ve tři jsem ze sebe velice neochotně skopala peřinu, nazula si své teplé, vlněné ponožky, aby mé malé popelkovské nohy zůstaly v teple co nejdéle a vyrazila do dětského pokoje. Kde jsme s juniorem chvíli hovořili o důvodu mého přivolání, zda je mu zima, nebo horko, nebo má hlad, nebo je mu blbě, nebo se jen cítil osamělý, ale s člověkem, který v životě neřekl kloudného slova se takový rozhovor vede velice blbě. Celkem nikam jsme se nedobrali a ve chvíli, kdy jsem svou snahu o domluvu chtěla vzdát, obrátil mladík oči vsloup, zkřivil pusinku ke straně, propnul ruce, nohy i páteř a začala zábava. 

    Chvíli jsem ho tišila a konejšila, než po minutě, možná dvou křeč povolila a oba jsme si oddechli. Tedy já jsem si oddechla, Šimon neměl dost oddechovacího vzduchu v plicích. I takové záchvaty už jsem zažila, takže jsem nepanikařila, dítě napolohovala, pokusila se mu uvolnit dýchací cesty a když ani to nepomohlo a doba bez nádechu se začala nebezpečně prodlužovat, vytáhla jsem své poslední eso z rukávu, totiž foukla jsem mu do ksichtu. Následovalo velice krátké, přerušované a rozhodně nedostatečné nasátí kapičky vzduchu do plic. Tak takhle by to nešlo. Další pokus o uvolnění krku, další fouknutí. Mluvila jsem na něj, volnou rukou ho hladila po vlasech, ale dýchání se pořád nedařilo nastartovat. Začala jsem uvažovat, kde máme která udělátka, jež by nám v danou chvíli mohla pomoci, ale když má paměť dosáhla do bodu, kde žádná kyslíková láhev v domácnosti není, vzdala jsem se. Jediné, co mi zbývalo, byla dávka Diazepamu. Jenže to bych Šímu musela pustit z náručí a to by se mohlo stát, že už by do sebe nenasrkal ani tu trošičku vzduchu. Chm. 

    Zkraťme to, ničeho se stejně nedobereme. Po dvaceti minutách velmi nerovného boje, jsem se rozhodla, že podání léků poslední záchrany risknu. Naneštěstí, jeho účinek nebyl okamžitý, takže jsme se ještě dalších dvacet minut všichni, já, Šimon i epilepsie, snažili. 

    Nemám tyhle velké záchvaty ráda. Jsou to chvíle, kdy se můj mozek odebere do říše Temna, tam, co umírají děti, a začne mi tuhle možnost předhazovat. Nepomůže myslet na něco jiného, myslet na oblíbenou melodii nebo se snažit mluvit s některým jiným hlasem v mé hlavě, milejším a optimističtějším. Ty mívají touhle dobou voraz. Mozkem se mi prohání jen samé ošklivé představy. Naštěstí vím, že jsou to jen představy a vím, že za pár minut odejdou tak rychle, jako se objevily, jde jen o to se nedat. Nepadnout do bažiny za Artexem.

    Záchvat přejde, Šimon usne a já se vrátím do své vystydlé postele, kde moc dobře vím, že nebudu moct spát, dokud adrenalin z mého krevního oběhu nevyprchá a budu brouzdat internety, dokud nezačnou řvát ptáci.

    Pak přijde další den s dalšími výzvami. Jakou je třeba epileptický záchvat při koupání. Čekali jste snad něco jiného? Stalo se to před patnácti minutami a já jsem se z toho sem přišla vypsat. Dneska si budeme povídat jen o padoucnici. 

    Když se Šíma koupe, sedí (nepřipoutaný, kvůli obsluze) na koupací židli. Ta se dá sice sklopit, ale to není vždycky samospásné. Takže dnes večer, před dvaceti minutami, sedíc mokrou prdelí na mokré židli, vykouzlil junior tak krásný záchvat, že jsem musela odhodit sprchovou hlavici způsobem padni kam padni. Ta začala stříkat vodu na zeď, na mé šaty, na mou hlavu, na okno a na hromádku čerstvě vypraných, usušených a pečlivě poskládaných ručníků, zatímco já popadla dítě prohnuté do ukázkového obráceného velkého Cé, aby mi nespadlo na zem. 

    Záchvat skončil, já dokončila hygienu a přesunuli jsme se do postele. Kde Šimon s epilepsií začali válku o kyslík. Byla jsem mokrá, unavená a nasraná, takže jsem se s tou krávou nehodlala párat v rukavičkách. Přes dítě jsem hodila deku, aby se mi neuklepalo k smrti zimou dřív, než se udusí a pod hlavu jsem mu nacpala polštář tak, aby imitoval mnou dlouhými lety vymazlený chvat, umožňující aspoň jakés takés dýchání. Chtěla jsem sáhnout do zásuvky pro Diazepam, když tu se Šimonek nadechl krásně a čistě z plných plic. Pak ještě a ještě. S hlavou nějakým zázrakem napolohovanou přesně tak, jak potřeboval, začal úplně normálně dýchat a během deseti sekund usnul zdravým postpadoucnicovým spánkem. 

    A já už teď nejsem nasraná, ale vděčná. Dostala jsem lekci, jak ve tři ráno ukončit velké dětské trápení během dvou až tří vteřin namísto půl hodiny. Někdy se věci, které nás přišly učit, schovají za problém a je fakt těžké ten úkryt prokouknout. Ale když se to nakonec podaří, koupelna se uklidí a ručníky se dají sušit, člověk si uvědomí, že to celé k něčemu bylo. Což je obecně moc dobrý pocit. Děkuji.

Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů

     Všechno to začalo tak, že jsem se konečně, po letech odhodlávání a příprav, rozhodla nechat oservisovat Šimonkovo vozový park. Náš chlapeček, který nepoužívá nohy, nikoliv z lenosti, spíš proto, že se mu nechce, totiž vlastní hned několik kompenzačních pomůcek tohoto typu. Tři golfáče, jeden invalidní vozík s luxusními kryty kol, které vybírala matka a za které, jak je dost dobře možné, se stydí, kudy s nimi jezdí. Dále pak úžasný kočárek, který zdědil po spolužákovi a který by jeho rodiče potřebovali naklonovat, poněvadž je úplně luxusní, ale používá se převážně ve škole, a nakonec dva Benecykly.

    Vysvětlím vám, co je Benecykl. Benecykl je technický zázrak české provenience. Je to neskutečně pohodlný sportovní kočár, se kterým se dají zdolávat hory i doly, dá se zapojit za kolo a když na to má člověk koule a disponuje nepřekonatelnou touhou lyžovat i lyže. Fakt. Jeden, dnes již archivní kus z roku jedna, nám doma zůstal po Matýskovi. Kupodivu jej nikdo nechce ani za symbolickou cenu, což je zvláštní, protože nový stojí tisíce, ba co dím, desetitisíce až bambilion korunek. Ale to je možná tím, že neumím s marketplejsem na fejsbůku. A druhý Benecykl, Šimonkovo vlastní, novější, o něco vymakanější, se nám rozbil. Prostě jsme ho ujezdili k smrti. 

    Takže jsem zavolala do firmy, kde byli všichni zlatí a ochotní a slíbili, že okamžitě a střelhbitě přijedou, rozbitý kus opraví a na nerozbitém utáhnou, či povolí, co bude třeba. Jak slíbili, tak udělali. Za pár dní se u nás zjevili dva neskutečně šikovní pánové, opravili všechny brzdy, které našli, až jsem je musela od auta odhánět mokrým hadrem, vyměnili staré šrouby za nové, lepší šrouby, utáhli co bylo povolené a nahradili, co chybělo. Byli fantastičtí. Načež se jali zkoušet, zda nekecám, když tvrdím, že Šímovo kočár jezdí šejdrem a to tvrdohlavě i poté, co přenastavím všechna přenastavovátka, která jsem na kočárku našla. Pustili Benecykl z kopečka, načež tento uhnul doprava. A pak ještě třikrát. 

    "To neni možný," laborovali pánové nad kočárem. Tu něco pošoupli do strany, tu něco odšroubovali, ale nic platno, kočárek pořád zatáčel, ani třicátáosmá cesta dolů nebyla výjimkou.

    "My si ho odvezeme do dílny, napíchneme ho na diagnostiku a dáme vám vědět, jo?" s těmi slovy nastoupili i s vozítkem do své prďácké dodávky a odšustili na dalekou Moravu. 

    INTERMEZZO

    Jste-li čtivec a jedete na prázdniny k moři, kór v březnu, musíte si s sebou vzít literaturu. Hodně literatury. A není lepšího tématu, než seberozvoj a filozofická témata o existenci Boha, Vesmíru a vůbec. Naštěstí, jsem jednu takovou knihu měla zrovna při ruce, tedy jsem po příletu na pláž neváhala a zatímco horké, tropické Slunce spalovalo má zimou vybělená záda, začetla jsem se do Tajemství Všehomíra. Hned na třetí straně se psalo o tom, že stačí vyslovit přání a celý kosmos se spojí aby vám ho splnil. Ne, že bych to neměla dávno vyzkoušené a tudíž si byla jista, že to opravdu funguje, ale přečetla jsem si i podrobný návod na následující stránce, který bod po bodu popisoval JAK si přát, KDY si přát, CO si přát a KTERÁ zaříkávání a modlitby musí být proneseny, což mě uvedlo v pokušení. Fajn, pomyslela jsem si, stejně nemám zrovna nic důležitějšího na práci, a předepsaným způsobem jsem si přála libovolný zázrak. Čiň se, všemocný!

    V tu chvíli mi zazvonil mobil. V telefonu se představil jeden z pánů od Benecyklu a sdělil mi, velmi jemně a citlivě, že po připojení na diagnostiku zjistili, že náš kočár je kaput. Tedy, že jeho kostra, trup, tělo, to hlavní, co jej činí kočárem, je prasklé. A jejda. Před očima se mi prohnala odhadovaná cena nového rámu, která činila větší část z celkového bambilionu a zatmělo se mi. Pán však pokračoval, jal se mi vysvětlovat, že prasklý rám nesouvisí s používáním, že jde o výrobní vadu a že nám jej klidně vymění za nový na náklady firmy. Ulevilo se mi. Hovor však pokračoval neočekávaným směrem: "Když vám dnes vyměníme rám, stejně budete volat za rok, že chcete nové brzdy, nová kola, novou rukojeť a nový plášť. Ten kočárek má své nejlepší kilometry daleko za sebou." Aha, napadlo mě. Tedy bych se měla s vozíkem rozloučit. Tep mi opět vystřelil. Naštěstí ještě nebylo hovoru konce: "A tak nás napadlo, že tady máme jeden kočárek jako nový, repasovaný, perfektně opravený v úžasném stavu a ten bychom vám dali. Samozřejmě by tím vznikl doplatek (zase kus bambilionu, blesklo mi hlavnou), který laskavě vyrovná společnost RWTTC, která nám pomáhá a se kterou dlouhá léta úspěšně spolupracujeme."

    Než jsme se vrátili z prázdnin, stál nám na dvorku skorozbrusunový, nádherný, červený Benecykl, který z kopce jezdí rovně, i kdybyste mu do cesty postavili kámen nebo psa. Vyzkoušeno. S tím šutrem, Maggie včas uhnula. 

    Zázraky se dějí. Vesmír nás má rád a když uzná za vhodné nějaký pro nás udělat, spojí se a nic ho nezastaví. Věřte mi. Mám to mnohokrát vyzkoušené.