Tak jsem se konečně dozvěděla, jak to funguje.

     Začalo to docela nenápadně rýmičkou. Což je v případě chlapa tak trochu oxymorón, ale byvše hrdá matka postiženého puberťáka, musím konstatovat, že svůj úděl nesl hrdě a tiše s hlavou položenou na polštáři. K rýmičce se přidaly horečky a tak jsme po pár dnech vyrazili k lékaři, aby zkontroloval, zda se tato zákeřná choroba, likvidující mužské pokolení po tuctech, drží v únosných mezích. Držela. Odvezla jsem si tedy dítě domů k vykurýrování, které se nám vcelku i dařilo. Ovšem po týdnu horečka udeřila znovu a to se mi už přestávalo líbit. Bylo celkem pozdní pondělní odpoledne, přesto se mi povedlo domluvit návštěvu u pediatra, do které mi můj malý epileptik následně hodil fakt vymazlené vidle. Začal s chrčením, chroptěním a nepřestávajícím kašlem a při pokusu jej upoutat pásy v autě spustil takovou vlnu epileptických záchvatů, že jsem se bála, že si mi i se sedačkou proklepe do kufru. 

    Tudy tedy cesta nevedla. I odpoutala jsem Šimona ze sedačky, v invalidním vozíku jej odvezla zpátky do postele a začala hledat řešení. Což se vždycky jednodušeji řekne, než udělá. Teď, s odstupem týdnů se mi to zdá jasné, jako facka, ale toho pondělního odpoledne byla má hysterická mateřská mysl zastřená strachem až hrůzou, jako těžkou mlhou, kterou neprojde ani světlo svíčky, natož myšlenka. Dobře. Autem to nepůjde. Dítě má horečku, špatně dýchá, klepe se v záchvatech a pomocné ruce v podobě manžela, sousedů, či přátel momentálně nejsou k dispozici. Vlastně by nám v tu chvíli ani nikdo z výše zmíněných pomoci nedokázal. I zvedla jsem telefon a vytočila supertajné, čistě soukromé a osobní číslo na službukonajícího lékaře na dětském oddělení.

    Laskavá paní doktorka, která, nejenže mě neposlala tam, kam slunce nesvítí, ale ještě se mi snažila radou ulevit a pomoct, se nakonec rozhodla, že nejbezpečnější v tuto chvíli bude nemocnice, se všemi udělátky, mašinkami, kyslíkem, midazolamem do žíly, rentgenem a partou lidí, co na tyhle věci mají diplomy a licence. Zamluvila nám na oddělení postel, bohužel, s převozem to byl větší oříšek. Nikde nikdo k dispozici, všichni v terénu. 

    "Tak si zavolejte rychlou," děla paní doktorka. Na mou obavu, že nejde o přímé ohrožení života se optala, jestli jsem si 100% jistá. No, nevím. Šimonek ležel zfetovaný v posteli a těžce oddechoval. OK, zavolám 155 a poprosím o odvoz do vzdálenější nemocnice, než je spádová, ale kde mají pro nás postel a neurologa, což byly poměrně zásadní propriety, které junior v danou chvíli potřeboval. 

    "Ne," děl pan doktor minutu poté, co vystoupil ze svého žlutomodrého SUV, parkujícího před naší brankou s blikačkama na plný koule, stejně, jako žlutomodrá sanita před ním. Přijeli se vší parádou. 
    "No jo, ale co mám teď dělat? Do auta ho nedostanu," pokusila jsem se s osádkou licitovat.
    "Takhle: my vás neodmítáme, ale jediné, co pro vás můžeme udělat, je odvoz do spádové nemocnice," pokračovali. 
    "... kde nemají dětského neurologa," oponovala jsem. "Co tam s ním budou dělat? Dají mu acylpyrin?"
    "Možná. Ale nikam jinam vás odvézt nemůžeme. Jsme jediná osádka na celý okres."

    A teď se držte, vážení. Protože pak nastal ten moment, na který jsem čekala dobrých patnáct let, aniž bych to o sobě věděla. Totiž, pan doktor z rychlé záchranné se nechal slyšet, že si můžu NAPROSTO V KLIDU zavolat soukromou společnost, zabývající se převozem nemocných sanitkami, že jich u nás jsou mraky, tedy nejméně dvě, a jediné mínus je, že odvoz budu muset zaplatit. 

    COŽE???? 18 let bojuju s problémem jak dostat postiženého k lékaři, když nemůže sedět v autě a TEĎ, na stará kolena a 3 roky po Matýskově smrti mi někdo prozradí TOHLE??? Že si kdykoliv můžu zavolat sanitku, kterou sice zaplatím, ale která nás odveze třeba do Krkonoš?

    Já to zkrátím, protože bych zase musela začít křičet. Osádce sanitky jsem se omluvila za "zbytečný výjezd", poděkovala za dobrou radu a nakonec se i dočkala převozní sanitky z cílové nemocnice. Kde Šímu vyfotili, potvrdili zápal plic, začali do něj kapat antibiotika a léky proti epilepsii a já se konečně uklidnila a vygooglila si čísla na Samaritány a ty druhé. 

    Já docela chápu koncept, kdy člověk musí šlápnout do hovínka, aby zjistil, kde má doma Savo a hadr, ale pokud mohu prosit, pak tyhle lekce příště ne tak drastické, méně denervující a určitě bez Šimona, protože tohle on si nezaslouží. Je ještě malej a má taky jenom jedny nervy.

Epilepsie, díl dvěstětřicátýosmý

     Už jsem ji sice přestala nenávidět, ale dobré kamarádky se z nás ještě nestaly. Řekla bych, že jsme obě tak napůl cesty, já se ji snažím naučit milovat a ona mě začíná míň srát. Každopádně, naším společným jmenovatelem je Šimon. Chudák, malej Šimon, který se v nepravidelných intervalech propíná do luku, svíjí v křečích a křičí jako na lesy, když se mu bránice tlačí na plíce, průdušnici, hlasivky a ostatní křičící nástroje, stále stojí, potažmo leží mezi námi, epilepsií, která s ním cvičí a mnou, jež se jí v tom snaží zabránit. 

    Jako dnes v noci. Ve tři ráno, již standardním záchvatovém čase, který se pohybuje mezi půl druhou a čtvrtou noční, někdy začíná už o půlnoci a stane se, že záchvat přichází až v šest ráno, ale jinak by se podle toho daly řídit hodinky, mi sepnula chůvička, stojící těsně u mé hlavy. Nebyl v ní slyšet typický záchvatovitý řev, jen jemné dětské kníkání. Poslední dobou se Šimon naučil zavolat mě včas, než přijde epi. Nutno mu přičíst k dobru, že tak činí převážně v noci, kdy je záchvatů méně. Tak tedy ve tři jsem ze sebe velice neochotně skopala peřinu, nazula si své teplé, vlněné ponožky, aby mé malé popelkovské nohy zůstaly v teple co nejdéle a vyrazila do dětského pokoje. Kde jsme s juniorem chvíli hovořili o důvodu mého přivolání, zda je mu zima, nebo horko, nebo má hlad, nebo je mu blbě, nebo se jen cítil osamělý, ale s člověkem, který v životě neřekl kloudného slova se takový rozhovor vede velice blbě. Celkem nikam jsme se nedobrali a ve chvíli, kdy jsem svou snahu o domluvu chtěla vzdát, obrátil mladík oči vsloup, zkřivil pusinku ke straně, propnul ruce, nohy i páteř a začala zábava. 

    Chvíli jsem ho tišila a konejšila, než po minutě, možná dvou křeč povolila a oba jsme si oddechli. Tedy já jsem si oddechla, Šimon neměl dost oddechovacího vzduchu v plicích. I takové záchvaty už jsem zažila, takže jsem nepanikařila, dítě napolohovala, pokusila se mu uvolnit dýchací cesty a když ani to nepomohlo a doba bez nádechu se začala nebezpečně prodlužovat, vytáhla jsem své poslední eso z rukávu, totiž foukla jsem mu do ksichtu. Následovalo velice krátké, přerušované a rozhodně nedostatečné nasátí kapičky vzduchu do plic. Tak takhle by to nešlo. Další pokus o uvolnění krku, další fouknutí. Mluvila jsem na něj, volnou rukou ho hladila po vlasech, ale dýchání se pořád nedařilo nastartovat. Začala jsem uvažovat, kde máme která udělátka, jež by nám v danou chvíli mohla pomoci, ale když má paměť dosáhla do bodu, kde žádná kyslíková láhev v domácnosti není, vzdala jsem se. Jediné, co mi zbývalo, byla dávka Diazepamu. Jenže to bych Šímu musela pustit z náručí a to by se mohlo stát, že už by do sebe nenasrkal ani tu trošičku vzduchu. Chm. 

    Zkraťme to, ničeho se stejně nedobereme. Po dvaceti minutách velmi nerovného boje, jsem se rozhodla, že podání léků poslední záchrany risknu. Naneštěstí, jeho účinek nebyl okamžitý, takže jsme se ještě dalších dvacet minut všichni, já, Šimon i epilepsie, snažili. 

    Nemám tyhle velké záchvaty ráda. Jsou to chvíle, kdy se můj mozek odebere do říše Temna, tam, co umírají děti, a začne mi tuhle možnost předhazovat. Nepomůže myslet na něco jiného, myslet na oblíbenou melodii nebo se snažit mluvit s některým jiným hlasem v mé hlavě, milejším a optimističtějším. Ty mívají touhle dobou voraz. Mozkem se mi prohání jen samé ošklivé představy. Naštěstí vím, že jsou to jen představy a vím, že za pár minut odejdou tak rychle, jako se objevily, jde jen o to se nedat. Nepadnout do bažiny za Artexem.

    Záchvat přejde, Šimon usne a já se vrátím do své vystydlé postele, kde moc dobře vím, že nebudu moct spát, dokud adrenalin z mého krevního oběhu nevyprchá a budu brouzdat internety, dokud nezačnou řvát ptáci.

    Pak přijde další den s dalšími výzvami. Jakou je třeba epileptický záchvat při koupání. Čekali jste snad něco jiného? Stalo se to před patnácti minutami a já jsem se z toho sem přišla vypsat. Dneska si budeme povídat jen o padoucnici. 

    Když se Šíma koupe, sedí (nepřipoutaný, kvůli obsluze) na koupací židli. Ta se dá sice sklopit, ale to není vždycky samospásné. Takže dnes večer, před dvaceti minutami, sedíc mokrou prdelí na mokré židli, vykouzlil junior tak krásný záchvat, že jsem musela odhodit sprchovou hlavici způsobem padni kam padni. Ta začala stříkat vodu na zeď, na mé šaty, na mou hlavu, na okno a na hromádku čerstvě vypraných, usušených a pečlivě poskládaných ručníků, zatímco já popadla dítě prohnuté do ukázkového obráceného velkého Cé, aby mi nespadlo na zem. 

    Záchvat skončil, já dokončila hygienu a přesunuli jsme se do postele. Kde Šimon s epilepsií začali válku o kyslík. Byla jsem mokrá, unavená a nasraná, takže jsem se s tou krávou nehodlala párat v rukavičkách. Přes dítě jsem hodila deku, aby se mi neuklepalo k smrti zimou dřív, než se udusí a pod hlavu jsem mu nacpala polštář tak, aby imitoval mnou dlouhými lety vymazlený chvat, umožňující aspoň jakés takés dýchání. Chtěla jsem sáhnout do zásuvky pro Diazepam, když tu se Šimonek nadechl krásně a čistě z plných plic. Pak ještě a ještě. S hlavou nějakým zázrakem napolohovanou přesně tak, jak potřeboval, začal úplně normálně dýchat a během deseti sekund usnul zdravým postpadoucnicovým spánkem. 

    A já už teď nejsem nasraná, ale vděčná. Dostala jsem lekci, jak ve tři ráno ukončit velké dětské trápení během dvou až tří vteřin namísto půl hodiny. Někdy se věci, které nás přišly učit, schovají za problém a je fakt těžké ten úkryt prokouknout. Ale když se to nakonec podaří, koupelna se uklidí a ručníky se dají sušit, člověk si uvědomí, že to celé k něčemu bylo. Což je obecně moc dobrý pocit. Děkuji.

Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů

     Všechno to začalo tak, že jsem se konečně, po letech odhodlávání a příprav, rozhodla nechat oservisovat Šimonkovo vozový park. Náš chlapeček, který nepoužívá nohy, nikoliv z lenosti, spíš proto, že se mu nechce, totiž vlastní hned několik kompenzačních pomůcek tohoto typu. Tři golfáče, jeden invalidní vozík s luxusními kryty kol, které vybírala matka a za které, jak je dost dobře možné, se stydí, kudy s nimi jezdí. Dále pak úžasný kočárek, který zdědil po spolužákovi a který by jeho rodiče potřebovali naklonovat, poněvadž je úplně luxusní, ale používá se převážně ve škole, a nakonec dva Benecykly.

    Vysvětlím vám, co je Benecykl. Benecykl je technický zázrak české provenience. Je to neskutečně pohodlný sportovní kočár, se kterým se dají zdolávat hory i doly, dá se zapojit za kolo a když na to má člověk koule a disponuje nepřekonatelnou touhou lyžovat i lyže. Fakt. Jeden, dnes již archivní kus z roku jedna, nám doma zůstal po Matýskovi. Kupodivu jej nikdo nechce ani za symbolickou cenu, což je zvláštní, protože nový stojí tisíce, ba co dím, desetitisíce až bambilion korunek. Ale to je možná tím, že neumím s marketplejsem na fejsbůku. A druhý Benecykl, Šimonkovo vlastní, novější, o něco vymakanější, se nám rozbil. Prostě jsme ho ujezdili k smrti. 

    Takže jsem zavolala do firmy, kde byli všichni zlatí a ochotní a slíbili, že okamžitě a střelhbitě přijedou, rozbitý kus opraví a na nerozbitém utáhnou, či povolí, co bude třeba. Jak slíbili, tak udělali. Za pár dní se u nás zjevili dva neskutečně šikovní pánové, opravili všechny brzdy, které našli, až jsem je musela od auta odhánět mokrým hadrem, vyměnili staré šrouby za nové, lepší šrouby, utáhli co bylo povolené a nahradili, co chybělo. Byli fantastičtí. Načež se jali zkoušet, zda nekecám, když tvrdím, že Šímovo kočár jezdí šejdrem a to tvrdohlavě i poté, co přenastavím všechna přenastavovátka, která jsem na kočárku našla. Pustili Benecykl z kopečka, načež tento uhnul doprava. A pak ještě třikrát. 

    "To neni možný," laborovali pánové nad kočárem. Tu něco pošoupli do strany, tu něco odšroubovali, ale nic platno, kočárek pořád zatáčel, ani třicátáosmá cesta dolů nebyla výjimkou.

    "My si ho odvezeme do dílny, napíchneme ho na diagnostiku a dáme vám vědět, jo?" s těmi slovy nastoupili i s vozítkem do své prďácké dodávky a odšustili na dalekou Moravu. 

    INTERMEZZO

    Jste-li čtivec a jedete na prázdniny k moři, kór v březnu, musíte si s sebou vzít literaturu. Hodně literatury. A není lepšího tématu, než seberozvoj a filozofická témata o existenci Boha, Vesmíru a vůbec. Naštěstí, jsem jednu takovou knihu měla zrovna při ruce, tedy jsem po příletu na pláž neváhala a zatímco horké, tropické Slunce spalovalo má zimou vybělená záda, začetla jsem se do Tajemství Všehomíra. Hned na třetí straně se psalo o tom, že stačí vyslovit přání a celý kosmos se spojí aby vám ho splnil. Ne, že bych to neměla dávno vyzkoušené a tudíž si byla jista, že to opravdu funguje, ale přečetla jsem si i podrobný návod na následující stránce, který bod po bodu popisoval JAK si přát, KDY si přát, CO si přát a KTERÁ zaříkávání a modlitby musí být proneseny, což mě uvedlo v pokušení. Fajn, pomyslela jsem si, stejně nemám zrovna nic důležitějšího na práci, a předepsaným způsobem jsem si přála libovolný zázrak. Čiň se, všemocný!

    V tu chvíli mi zazvonil mobil. V telefonu se představil jeden z pánů od Benecyklu a sdělil mi, velmi jemně a citlivě, že po připojení na diagnostiku zjistili, že náš kočár je kaput. Tedy, že jeho kostra, trup, tělo, to hlavní, co jej činí kočárem, je prasklé. A jejda. Před očima se mi prohnala odhadovaná cena nového rámu, která činila větší část z celkového bambilionu a zatmělo se mi. Pán však pokračoval, jal se mi vysvětlovat, že prasklý rám nesouvisí s používáním, že jde o výrobní vadu a že nám jej klidně vymění za nový na náklady firmy. Ulevilo se mi. Hovor však pokračoval neočekávaným směrem: "Když vám dnes vyměníme rám, stejně budete volat za rok, že chcete nové brzdy, nová kola, novou rukojeť a nový plášť. Ten kočárek má své nejlepší kilometry daleko za sebou." Aha, napadlo mě. Tedy bych se měla s vozíkem rozloučit. Tep mi opět vystřelil. Naštěstí ještě nebylo hovoru konce: "A tak nás napadlo, že tady máme jeden kočárek jako nový, repasovaný, perfektně opravený v úžasném stavu a ten bychom vám dali. Samozřejmě by tím vznikl doplatek (zase kus bambilionu, blesklo mi hlavnou), který laskavě vyrovná společnost RWTTC, která nám pomáhá a se kterou dlouhá léta úspěšně spolupracujeme."

    Než jsme se vrátili z prázdnin, stál nám na dvorku skorozbrusunový, nádherný, červený Benecykl, který z kopce jezdí rovně, i kdybyste mu do cesty postavili kámen nebo psa. Vyzkoušeno. S tím šutrem, Maggie včas uhnula. 

    Zázraky se dějí. Vesmír nás má rád a když uzná za vhodné nějaký pro nás udělat, spojí se a nic ho nezastaví. Věřte mi. Mám to mnohokrát vyzkoušené. 

Matýskův pohřeb

     Popravdě si z toho dne moc nepamatuju. Byl leden. Nebo únor? Ne, určitě byl leden, byla zima, pozdě se rozednilo a brzy setmělo. Jo. Tak nějak to bylo.

    Nejvíc mě zaměstnaly přípravy. Tak moc jsem chtěla, aby to měl Maty dokonalé. Což evidentně nebylo v mých silách. Snad mi to odpustil. Snažila jsem se.

    Nechtěli jsme parte. Na jeho výrobu nezbyly síly, ani morál. Nechtěla jsem narážet na jeho jméno, nedejbože tvář, na vývěsní tabuli obce, na školních dveřích, ani v odeslaných mailech. Nechtěla jsem, aby nás lidi litovali. Což tedy dost dobře nejde, poněvadž když vám zemře dítě, vždycky se najde dobrá duše, která vám stiskne ruku, pohladí rameno nebo aspoň svěsí hlavu na stranu a řekne, že je jí to líto. Oni to nemyslí zle, nebojte se, jen v danou chvíli nemají nic jiného, co by řekli. A tak i vy svěsíte hlavu, dle možnosti se pousmějete (nedělat, pokud ten druhý pláče, v tom případě se také smí upustit slza) a řeknete něco v tom smyslu, že už je mu dobře nebo že se vám stejská. A poděkujete, samozřejmě.

    Vůbec nevím, jak jsem se ráno dostala z postele, jestli jsem snídala, nebo si udělala aspoň blbý kafe. Nepamatuju si ani přesný čas obřadu, jen vím, že to bylo kolem oběda. Oblékla jsem si připravené šaty, ne černé, černou jsem zakázala. Ale kdybyste mě teď zabili, nevzpomenu si, jakou měly barvu. Už nikdy jsem si je neoblékla. A kabátek po tchyni, kterému chyběl knoflík. Čehož jsem si nevšimla a musela mě na to upozornit kamarádka až před obřadní síní, kdy jsem s tím už nemohla udělat nic, jen se zastydět do hloubi duše, že jdu na puberťákův pohřeb oblečená jako šupák.

    Zakázaná černá se ukázala býti dobrým nápadem. Všichni přišli barevní, ale decentně, žádná Matějská. Někdo si prostě nemohl pomoct a k černým ponožkám, černým kalhotám, černé košili a černým botám si vzal aspoň barevnou kravatu nebo šátek. Udělali jste nám radost, kamarádi. 

    Zůstala jsem s kamarádkami chvíli před obřadní síní. Styděla se za svůj utržený knoflík a vítala přišedší. Pana ředitele ze školy, kterého jsem ani nepoznala, pro tu příležitost se nechal dokonce ostříhat. Kamarádku, kterou jsem do té doby znala jen přes písmenka na sociální síti. Kamarádku, která musela jet z toho nejvzdálenějšího konce republiky, přesto se na mě nevykašlala. Kamarádky, které to neměly tak daleko. A byly u mně. A se mnou. A to bylo úplně nejvíc. Tak smutná příležitost k tak krásnému setkání.

    J. instaloval uvnitř budovy přivezené plátno a počítač a reproduktory, aby se nakonec ukázalo, že přišlo tolik lidí, že na ně nevyšly židle a museli stát za rohem a na chodbě a nic neviděli, někteří ani neslyšeli... Takovou práci mi to dalo, scucnout celý patnáctiletý život do desetiminutové kompilace fotografií a vybrat k němu hudbu. Kolik sprostých slov u toho padlo a kolik slzí jsem vyplakala, aby nakonec paní primářka a mnoho dalších viděli houbeles. Ach jo.

    Na místě, kam se dává rakev, byl vytvořen stůl, pokrytý vkusným ubrusem. Na něm stála Matýskova fotografie a květiny. Spousta nádherných květin. V té záplavě nebyla ta ošklivá urna skoro vidět a to bylo dobře. Potřebovala jsem vnímat barvy a jeho úsměv, ne jeho zpopelněné tělíčko.

    Usadili jsme se. Poprvé v životě mě navštívila moje sestra, která se usedavě rozplakala hned při prvních tónech písně Over the rainbow. Byla vedle mě, držela mě za ruku a štkala. Nevěděla jsem, jak ji utěšit a tak jsem ji taky držela za ruku a štkala s ní. 

    Otec rodiny měl proslov. Já jako velká budoucí spisovatelka a současná přední blogerka jsem mu napsala krásný, dojemný text, plný lásky a citu a i na jemnou legraci došlo. Můj muž si jej vzal co by inspiraci a volně upravitelnou kostru a mluvil spatra. Mluvil tak krásně, až jsem ho nepoznávala. Ještě dlouhé měsíce po pohřbu mi přátelé říkali, že to byl nejkrásnější proslov na rozloučenou, co kdy slyšeli. 

    Vykašlali jsme se na celý covid (leden 2022) a jeli do zamluvené hospody. Paní majitelka naprosto přesně pochopila mou myšlenku "veselého karu". Na stolech byly barevné květiny (bílou jsem zakázala) a mezi nimi rozsypané lentilky.

    Nebylo v mých silách věnovat se všem, za což se omlouvám. Přesto jsem si v mezích možností užila všechny přátele, ty stálé i ty dávno ztracené a znovunalezené. Děkuji, že jste s námi byli. 

    Také se omlouvám za pozdní podávání občerstvení, chyba v logistice. 

    Omlouvám se za svůj knoflík. 

    Zároveň je mi líto, že při vší snaze o perfektní pohřeb došlo k chybám a omylům. Snažili jsme se, ale když člověk truchlí, ani ta snaha nemusí stačit. 

    Je mi líto, že nemohl přijet Máťovo oblíbený pan učitel, pomáhal u dopravní nehody, kterou potkal cestou na obřad. I to je život. 

    A je mi líto, že nemohl přijet Máťa. 

    Chybíš mi, sluníčko.

Jak jsem to fakt pěkně zvládla.

    Asi byste o mně měli něco vědět. Vždycky musí být po mém. Vždycky. A když není, vždycky se to dá nějak zaonačit, aby bylo. Protože já jsem ta, která to všecko zvládá, organizuje, menežuje a vůbec, vkládá do toho celého člověka, což je velice náročné a všichni kolem, bez výjimek, milovaný J., budou poslouchat a šlapat jako švýcarské hodinky. No dobře. Zřítelnice oka mého ví přesně, kdy na mě hodit bobek, tudíž snahu vnutit mu svůj svět jsem už dávno vzdala. Ale co se ostatních týče, teprve nedávno jsem zjistila, jak strašně protivná je to vlastnost. A upřímně, dost dobře nechápu mého muže, mé přátele, ani kamarády, že se mnou vydrží. Mámu jo, ta ze zákona musela, ale myslím, že když jsem ve svých 18 letech opustila rodné hnízdo, asi se jí dost ulevilo. 

    

    A taky dělám všechno správně, omyl vyloučen. Pletou se jen ti okolo. To je samozřejmé, ne?

    Tak tomu bylo i onoho středečního odpoledne, kdy si na mě Šimonek vymyslel nejprve rýmičku, potom kašlíček a nakonec teplotku. Nepoužívám zdrobněliny, protože je to malé, retardované dítě, ale poněvadž je to chlap. Onemocní-li muž těmito těžkými a zákeřnými chorobami, na věku nezáleží, všichni trpí stejně a potřebují poňuňat. Což mi Šimon předvedl v plné kráse, neb v okamžiku, kdy virózka zaujala bojové pozice, rozjel estrádu kašlání, kuckání, chrchlání, prskání, dušení se a nevyhnutelně uklepání se do bezvědomí za pomoci epileptických záchvatů.     

   

    Už jsem velká holka. Už se umím neroztřást jako drahý pes při prvním problému. Jsem schopná zachovat klid a chladnou hlavu, posbírat po domě podpůrné prostředky, čajíčky, bylinkové směsi, teploměry, kapesníky, odsávačky, kašlací asistenty, inhalátory, diazepam a plyšového oslíka, který umí imitovat tlukot srdce a kterého náš puberťák zbožňuje, ale to nesmím nikde vykládat, protože to je strašnej tajem, a za pomoci všech těchto předmětů zahnat virózu do patřičných mezí. Dokonce jsem toho dne zašla tak daleko, že jsem Šimonovi zvládla udělat domácí CRP test, abych si byla jistá, že můj bezový čaj stačí a nemusím uhánět lékaře kvůli antibiotikům. 

    Kmitala jsem kolem bobečka celé odpoledne a večer už mé věkem zchátralé tělo pomalu vyvěšovalo bílý prapor. Jenže to byl přesně ten okamžik, kdy se mladík rozhodl ubezdušit se všemi chorobnými aktivitami vykonanými v jednom okamžiku. Došly mi ruce a přiznám se, že i nápady. Stojíc lehce bezradně nad postýlkou, nevěda kde začít, zavolala jsem si o pomoc a začaly se dít věci. Do dětského pokoje vkráčel stokilový anděl, podal mi vlhčené ubrousky, k jinému konci dítěte naklusal s odsávačkou a když byl hotov, nachystal mi hromádku čistého pyžamka, čerstvě vyžehlené bavlněné plenky, kapek do nosu a balíček Diazepamu, protože si včas všiml, že junior po vší náročné péči, jíž se mu právě dostalo, obrací oči v sloup. 

    Neskutečná úleva. Pustit svou omnipotenci a neotřesitelnou pravdu a nechat se zachránit. Bylo mi báječně. Děkovala jsem své lepší polovici a nechala se schovat v medvědí náruči, kde je vždy bezpečno. Vůbec mi nevadilo, že otěže převzal někdo jiný, že jsem musela připustit, že v péči o syna nejsem jediná hvězda na našem nebi a užívala jsem si vědomí, že je na někoho spoleh a nemusím to být já.

    Načež jsem místo ophtalmo-septonexu vzala roztok na CRP test, vůbec mě netrklo, že kapky do očí nemají JASNĚ ŽLUTÝ uzávěr a naprosto v klidu jsem jej nakapala už polospícímu Šimonkovi do očí.

Chápu. Měla bych se o Šimonka podělit, nechat chvilku pečovat taky někoho jiného, třeba jeho tátu. Hlásím, že rozumím.

    

    

Když se Ježíšek nudí a naděluje už v listopadu

     Někdy v půli listopadu jsme s J. seznali, že už toho máme dost, že jsme unavení tak, že bychom mohli spát na olympiádě a že už jsme dost staří na to, abychom se nechali nějakou dobu rozmazlovat lázeňskými procedurami. Sbalili jsme se baťůžky a přestěhovali jsme se na chvíli na druhou stranu republiky. Kde jsme opravdu a poctivě nějakou dobu jen spali, nezávisle na tom, že jsme přicházeli o vzácné a luxusní lekce tělocviku, nezřídka i o ranní croissant s latté. 

    Po určité době nás nonstop pobyt v hotelové posteli začal nudit i jali jsme se hledat zábavu a rozptýlení. Lázeňské městečko v pohraničí patří sice rozlohou k těm menším, ale kulturně si nezadá s velkými okresními městy jako jsou Prachatice nebo Nový Jičín. Našli jsme tady kino, několik tančíren, vinárnu a dokonce i divadlo. Kde, a tady se dostáváme k jádru pudla, měl mít představení Johny Depp. V životě by mě nenapadlo, že tady, na okrajové výspě naší maličké zemičky, bude stát na prknech můj oblíbený herec a dokonce s představením, které se u nás hraje už dvacet let a je už dvacet let beznadějně vyprodané. Abychom zachovali anonymitu, můžeme mu říkat třeba Pátý element. 

    Rozhodla jsem se, že se do divadla dostanu, i kdybych tam měla vlézt komínem. Asi týden před inkriminovaným večerem jsem šla škemrat do pokladny. Nemusela jsem se namáhat. Sympatická paní za plexisklem mě obdařila shovívavým smíchem, jenž má evidentně připravený pro mentálně pomalejší jedince mého druhu, kteří se domáhají lístků na Johnny Deppa, takovou hvězdu, pár dní před produkcí. Informovala mě, že lístky na tuto inscenaci neviděla už nejméně půl roku, že přístavky se v žádném případě stavět nebudou, poněvadž hasiči zakázali a že naděje, že bych příští týden Pátý element shlédla je nula nula prd. Opět uchopila své jehlice a naznačila mi tak, že náš nesmyslný rozhovor je u konce. 

    Nevzdala jsem se. Byť jsem v sobě skrývala pramalou naději, toho večera mě do divadla něco intenzivně táhlo. Nakonec, říkala jsem si, třeba bude před budovou přešlapovat smutný pán, kterému před hodinou onemocněla manželka a lístek mi prodá. Ono, totiž, když se štěstí unaví, i na vytrvalou blbku sedne, víme?

    A opravdu. Štěstí, které toho večera evidentně už strašně bolely nožičky, dosedlo v okamžiku, kdy jsem opustila hotelovou budovu. Z té protější právě vycházel pan Depp. Mé srdce zaplesalo a roztančilo se. I kdybych se na představení nedostala, Johnnyho už jsem dnes viděla. Když jsme se na ulici míjeli, jen jsem se usmála a potichu pípla: "Dobrý večer, mistře!" Mistr se usmál, odpověděl a pokračovali jsme zasněženým chodníkem každý svou cestou k budově divadla. Po několika krocích se mi má tichá, na slova skoupá věta rozležela v hlavě a uvědomila jsem si, že blíž už se k herci nikdy nedostanu. Pokud mám cokoliv na svém chorém mozku a bolavém srdci, s čím bych se mu chtěla svěřit, musím to udělat teď. Otočila jsem se, omluvila se, že obtěžuji, ale že bych chtěla poděkovat. Za všechna krásná představení, které pan Depp pro lidi dělá, za rozhovory s osobnostmi z alternativní scény, za úžasná poselství, jež nám svou tvorbou sděluje. Johnny byl velice milý, byť mu do vstupu na prkna, jež znamenají svět zbývalo pár minut a tudíž se potřeboval soustředit a ne poslouchat bláboly náhodné kolemjdoucí, nenasral se, ale s úsměvem a velice mile odvětil, že má radost, že mám z jeho práce radost. 

    Načež stočil hovor k nadcházejícímu večeru a zeptal se, zda se přijdu podívat. Odvětila jsem, že bych ráda, ale že jsem nesehnala lístky, tak se jdu jen zeptat do kasy, jestli se dnes náhodou nestal zázrak.

    Vy, kteří doufáte, že stal, máte pravdu, protože jinak by celá tahle stať byla o fekální hmotě. Sice se kouzlo událo jinak, než jsem doufala, ale jak už to Vesmír umí zařídit, lépe a elegantněji. Když jsme míjeli obrovský nápis VYPRODÁNO a já se rozloučila, pan Depp se ohlédl a řekl: "Pojďte! Pojďte se mnou, to nějak uděláme." Fakt. Nekecám. Čestný pionýrský. 

    Pátý element jsem toho večera viděla. Byl úžasný, dokonce jiný a nejspíš lepší, než jaký jsem si pamatovala ze záznamu pobíhajícího po internetech, vtipný, poučný, milý a fantastický. Seděla jsem na přístavku, který hasiči zakázali a který mi Johnny Depp vymohl navzdory nedostatku židlí v budově. Seděla jsem, kabát na klíně, protože jak jsem jednou židli dostala, bála jsem se z ní byť na zlomek vteřiny zvednout zadek, ani jsem nedutala a užívala si Ježíška, který letos dorazil o měsíc dříve. 

    Závěrem bych chtěla říct, že Johnny Depp je úžasný člověk, skvělý herec, frajer a grand, a bude-li někdy příležitost a já budu mít vyprodané představení, které on by chtěl shlédnout, s radostí mu jeho dobrý skutek oplatím. Zatím přeji hodně štěstí a spokojených diváků!

Plán péče

     Plán péče je veliké a mocné kouzlo současného zdravotnictví. Je sice zahaleno tajemstvím, podobně, jako informace o dostupnosti pečovatelské služby nebo o nabídce nejnovějších kompenzačních pomůcek, ale existuje, a když má člověk z prdele kliku, včas se o něm dozví. 

    Jako my. Když bylo Matýskovi nejhůř, kontaktoval nás ve Velké nemocnici speciální tým pracovníků k tomu určených, aby nám tajemství Plánu svěřil. Byli jsme zahrnuti mezi úzkou skupinu vybraných pacientů a osob o ně pečujících, kteří mají možnost a právo rozhodnout o své budoucnosti, co se Hippokratovy přísahy týče. O co vlastně jde? V případě, že stav nemocného se mění tím blbějším směrem a míří do míst, ze kterých není návratu, dá se sepsat, podepsat a distribuovat Plán péče, ve kterém je napsáno, jak se budou v takovém případě lékaři chovat, jaká opatření přijmou, jaká zařízení se mohou či nesmí použít, kolik umělých částí se dá do pacienta vsunout, popřípadě všít, a se kterými se naopak lékařská obec nesmí přiblížit ani na vzdálenost prodlužovací šňůry. Jak se budou chovat sestřičky, které se, samozřejmě, jinak než hezky chovat neumí, jak budou postupovat pracovníci rychlé záchranné, atd. atd. 

    Prostě si nás pozvali, dali nám kafe (ne z automatu), a dopodrobna se nás optali, jakou další péči, které už nemohou nabídnout mnoho, bychom si pro Máťu představovali. A pak ještě třikrát. Pokaždé jsme mimo zmínky a pohodlné posteli, pravidelném přísunu Óčka v TV a krátkém rukávu na pyžamku žádali, aby v první řadě udělali všichni všechno tak, aby Maty netrpěl. Ve druhé řadě jsme pěkně poprosili, aby nemusel dýchat dírou v krku (tracheostomie). Tady jsme maličko váhali, zda se takové kouzlo dá zařídit, ale byli jsme ujištěni, že půjde-li vše tak, jak má a službu konající lékař bude mít k Plánu přístup, žádná díra do krku se dělat nemusí. 

    Až sem vypadalo všechno natřené narůžovo, budoucnost Matýska se jevila jako snesitelná až vcelku příjemná a my doufali, že Plán nikdy nebudeme potřebovat. Asi jsme doufali moc, poněvadž on nikdy sepsán nebyl, nikdo na něj nedal oficielní kulaté razítko, ani nám nikdo nenabídl, abychom podepsali. Tedy, když ve finále došlo na lámání chleba, Matýsek trpěl jako zvíře a díru do krku stejně dostal. Na mou obranu - dlouho, převelice dlouho mě k tomu lékaři přemlouvali, chvíli to vypadalo, že na mě zavolají OSPOD, neb nechci svému prvorozenému na smrtelné posteli dopřát výdobytky moderní medicíny, ale nakonec jsem podlehla. Což mě mrzí a nejspíš do konce života bude. 

    U Šimonka se situace vyvíjela poněkud jinak a rozhodně lépe, dovoluji si v tuto chvíli tvrdit. Když se mu po Matyho smrti neudělalo dobře, a my s J. jsme se začali obávat, přesněji řečeno umírat hrůzou, že se Šimonek za bratrem vbrzku odstěhuje, oslovila jsem nemocnici ne tak velkou, menší, ale kvalitou konkurující té ve středu Vesmíru. Poprosila jsem, zda by se dalo něco dělat s naším strachem, nervozitou a mou mateřskou úzkostí ve smyslu příprav na jakoukoliv eventualitu. Tým, jenž má v této nemocnici na starosti Plán péče učinil zázrak a do hodiny jsem měla před sebou několikastránkovou stať, hovořící o pohodlné posteli, pravidelném přísunu Déčka v TV a krátkém rukávu na pyžamku, hotovou a připravenou k podpisu. Zákaz dírek do krku included. Překypujíc vděkem, vetkla jsem na poslední stranu své jméno a začala znovu dýchat. Úžasná paní primářka Plán rozmnožila a rozeslala na všechna zdravotnická pracoviště v okruhu 100km od Šimonkova trvalého bydliště. S jejím ujištěním, že v České republice není lékař, sestra, či záchranář, kteří by nevěděli, jak se v případě zhoršení zdravotního stavu druhorozeného chovat, jsem se uklidnila a dařilo se mi i usnout.

    Test systému přišel záhy. Před rokem a něco se Šimonkovi takhle z kraje léta udělalo dost blbě a poté, co jsem do něj postupně nalila, nasypala a nastříkala přiloženou stříkačkou všechny tišící prostředky proti epilepsii, kterými naše skrovná lékárnička o velikosti lodního kontejneru disponovala, došla jsem k závěru, že tady je potřeba těžšího kalibru a vytočila 155. Sladký hlas na dispečinku mě ujistil, že situaci rozumí, že vysílá vůz, jenž naštěstí parkuje pár minut odsud a že mám zkontrolovat, zda syn, byvše na hranici předávkování, dýchá. Dýchal. Sice nejsem zdravotník, ale léta praxe s padoucnicí mě vycvičila a všechny krabičky s tlumícími léky mám popsány maximální možnou dávkou, potažmo ozkoušeny. Nejsem v oboru neurologie žádnej zajíc. Tuto žádost paní od záchranky zopakovala do příjezdu sanitky ještě třikrát, což se mi velmi líbilo, neboť to bylo poprvé, kdy byl medicínsky vzdělaný odborník víc nervózní než já. Byla opravdu úžasná. 

    Potřebovala jsem Šimonka odvézt na specializované pracoviště a trnula strachy, že narazím na osádku rychlé záchranné, která moc dobře ví, co má dělat, paninko, a odveze nás do spádovky, kde, jak už moc dobře víme, dětskou neurologii nemají. Taky jsem trnula strachy, že osádce se nebude líbit, že trvám na cestě ve voze se synem, je tam málo místa, paninko a ještě, že sebou beru velkou tašku a balík s trigonometrickými teodolity, protože je v sanitě málo místa, paninko. 

    Nemohla jsem se víc mýlit. Jak jsem se později dozvěděla, hned po výzvě od dispečinku pan vedoucí na stanovišti RZS vykouzlil z počítače Šimonkovo Plán péče, pány od výjezdu s ním seznámil a informované je vyslal. Přijeli k nám dva milí, usměvaví záchranáři, kteří s ničím neměli nejmenší problém, ani se mnou, ani s velkou taškou, nechali Šimonka ve voze ležet na boku, což je pro něj komfortnější poloha, kór, když si užívá antiepileptický trip, a vůbec, byli ochotní a úžasní. Cestou jsem se dozvěděla, co se dělo na stanici než vyjeli. Bála jsem se, že když sanita pojede k dítěti, ke kterému má pokyn: v případě potřeby podat morfium a nechat odejít, bude se taky bát. Já bych se bála. Pan záchranář mě ale ujistil, že byli rádi, že jsou to zrovna oni, kdo jedou a mohou pomoci. Třeba i s morfiem.    

    Bývají v životě lidském okamžiky, kdy se svět v záď obrací. Ale jste-li obklopeni šikovnými anděly se zdravotnickou průpravou, nemůže se vám nic špatného stát. Ozkoušeno za vás.