Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů

     Všechno to začalo tak, že jsem se konečně, po letech odhodlávání a příprav, rozhodla nechat oservisovat Šimonkovo vozový park. Náš chlapeček, který nepoužívá nohy, nikoliv z lenosti, spíš proto, že se mu nechce, totiž vlastní hned několik kompenzačních pomůcek tohoto typu. Tři golfáče, jeden invalidní vozík s luxusními kryty kol, které vybírala matka a za které, jak je dost dobře možné, se stydí, kudy s nimi jezdí. Dále pak úžasný kočárek, který zdědil po spolužákovi a který by jeho rodiče potřebovali naklonovat, poněvadž je úplně luxusní, ale používá se převážně ve škole, a nakonec dva Benecykly.

    Vysvětlím vám, co je Benecykl. Benecykl je technický zázrak české provenience. Je to neskutečně pohodlný sportovní kočár, se kterým se dají zdolávat hory i doly, dá se zapojit za kolo a když na to má člověk koule a disponuje nepřekonatelnou touhou lyžovat i lyže. Fakt. Jeden, dnes již archivní kus z roku jedna, nám doma zůstal po Matýskovi. Kupodivu jej nikdo nechce ani za symbolickou cenu, což je zvláštní, protože nový stojí tisíce, ba co dím, desetitisíce až bambilion korunek. Ale to je možná tím, že neumím s marketplejsem na fejsbůku. A druhý Benecykl, Šimonkovo vlastní, novější, o něco vymakanější, se nám rozbil. Prostě jsme ho ujezdili k smrti. 

    Takže jsem zavolala do firmy, kde byli všichni zlatí a ochotní a slíbili, že okamžitě a střelhbitě přijedou, rozbitý kus opraví a na nerozbitém utáhnou, či povolí, co bude třeba. Jak slíbili, tak udělali. Za pár dní se u nás zjevili dva neskutečně šikovní pánové, opravili všechny brzdy, které našli, až jsem je musela od auta odhánět mokrým hadrem, vyměnili staré šrouby za nové, lepší šrouby, utáhli co bylo povolené a nahradili, co chybělo. Byli fantastičtí. Načež se jali zkoušet, zda nekecám, když tvrdím, že Šímovo kočár jezdí šejdrem a to tvrdohlavě i poté, co přenastavím všechna přenastavovátka, která jsem na kočárku našla. Pustili Benecykl z kopečka, načež tento uhnul doprava. A pak ještě třikrát. 

    "To neni možný," laborovali pánové nad kočárem. Tu něco pošoupli do strany, tu něco odšroubovali, ale nic platno, kočárek pořád zatáčel, ani třicátáosmá cesta dolů nebyla výjimkou.

    "My si ho odvezeme do dílny, napíchneme ho na diagnostiku a dáme vám vědět, jo?" s těmi slovy nastoupili i s vozítkem do své prďácké dodávky a odšustili na dalekou Moravu. 

    INTERMEZZO

    Jste-li čtivec a jedete na prázdniny k moři, kór v březnu, musíte si s sebou vzít literaturu. Hodně literatury. A není lepšího tématu, než seberozvoj a filozofická témata o existenci Boha, Vesmíru a vůbec. Naštěstí, jsem jednu takovou knihu měla zrovna při ruce, tedy jsem po příletu na pláž neváhala a zatímco horké, tropické Slunce spalovalo má zimou vybělená záda, začetla jsem se do Tajemství Všehomíra. Hned na třetí straně se psalo o tom, že stačí vyslovit přání a celý kosmos se spojí aby vám ho splnil. Ne, že bych to neměla dávno vyzkoušené a tudíž si byla jista, že to opravdu funguje, ale přečetla jsem si i podrobný návod na následující stránce, který bod po bodu popisoval JAK si přát, KDY si přát, CO si přát a KTERÁ zaříkávání a modlitby musí být proneseny, což mě uvedlo v pokušení. Fajn, pomyslela jsem si, stejně nemám zrovna nic důležitějšího na práci, a předepsaným způsobem jsem si přála libovolný zázrak. Čiň se, všemocný!

    V tu chvíli mi zazvonil mobil. V telefonu se představil jeden z pánů od Benecyklu a sdělil mi, velmi jemně a citlivě, že po připojení na diagnostiku zjistili, že náš kočár je kaput. Tedy, že jeho kostra, trup, tělo, to hlavní, co jej činí kočárem, je prasklé. A jejda. Před očima se mi prohnala odhadovaná cena nového rámu, která činila větší část z celkového bambilionu a zatmělo se mi. Pán však pokračoval, jal se mi vysvětlovat, že prasklý rám nesouvisí s používáním, že jde o výrobní vadu a že nám jej klidně vymění za nový na náklady firmy. Ulevilo se mi. Hovor však pokračoval neočekávaným směrem: "Když vám dnes vyměníme rám, stejně budete volat za rok, že chcete nové brzdy, nová kola, novou rukojeť a nový plášť. Ten kočárek má své nejlepší kilometry daleko za sebou." Aha, napadlo mě. Tedy bych se měla s vozíkem rozloučit. Tep mi opět vystřelil. Naštěstí ještě nebylo hovoru konce: "A tak nás napadlo, že tady máme jeden kočárek jako nový, repasovaný, perfektně opravený v úžasném stavu a ten bychom vám dali. Samozřejmě by tím vznikl doplatek (zase kus bambilionu, blesklo mi hlavnou), který laskavě vyrovná společnost RWTTC, která nám pomáhá a se kterou dlouhá léta úspěšně spolupracujeme."

    Než jsme se vrátili z prázdnin, stál nám na dvorku skorozbrusunový, nádherný, červený Benecykl, který z kopce jezdí rovně, i kdybyste mu do cesty postavili kámen nebo psa. Vyzkoušeno. S tím šutrem, Maggie včas uhnula. 

    Zázraky se dějí. Vesmír nás má rád a když uzná za vhodné nějaký pro nás udělat, spojí se a nic ho nezastaví. Věřte mi. Mám to mnohokrát vyzkoušené. 

Matýskův pohřeb

     Popravdě si z toho dne moc nepamatuju. Byl leden. Nebo únor? Ne, určitě byl leden, byla zima, pozdě se rozednilo a brzy setmělo. Jo. Tak nějak to bylo.

    Nejvíc mě zaměstnaly přípravy. Tak moc jsem chtěla, aby to měl Maty dokonalé. Což evidentně nebylo v mých silách. Snad mi to odpustil. Snažila jsem se.

    Nechtěli jsme parte. Na jeho výrobu nezbyly síly, ani morál. Nechtěla jsem narážet na jeho jméno, nedejbože tvář, na vývěsní tabuli obce, na školních dveřích, ani v odeslaných mailech. Nechtěla jsem, aby nás lidi litovali. Což tedy dost dobře nejde, poněvadž když vám zemře dítě, vždycky se najde dobrá duše, která vám stiskne ruku, pohladí rameno nebo aspoň svěsí hlavu na stranu a řekne, že je jí to líto. Oni to nemyslí zle, nebojte se, jen v danou chvíli nemají nic jiného, co by řekli. A tak i vy svěsíte hlavu, dle možnosti se pousmějete (nedělat, pokud ten druhý pláče, v tom případě se také smí upustit slza) a řeknete něco v tom smyslu, že už je mu dobře nebo že se vám stejská. A poděkujete, samozřejmě.

    Vůbec nevím, jak jsem se ráno dostala z postele, jestli jsem snídala, nebo si udělala aspoň blbý kafe. Nepamatuju si ani přesný čas obřadu, jen vím, že to bylo kolem oběda. Oblékla jsem si připravené šaty, ne černé, černou jsem zakázala. Ale kdybyste mě teď zabili, nevzpomenu si, jakou měly barvu. Už nikdy jsem si je neoblékla. A kabátek po tchyni, kterému chyběl knoflík. Čehož jsem si nevšimla a musela mě na to upozornit kamarádka až před obřadní síní, kdy jsem s tím už nemohla udělat nic, jen se zastydět do hloubi duše, že jdu na puberťákův pohřeb oblečená jako šupák.

    Zakázaná černá se ukázala býti dobrým nápadem. Všichni přišli barevní, ale decentně, žádná Matějská. Někdo si prostě nemohl pomoct a k černým ponožkám, černým kalhotám, černé košili a černým botám si vzal aspoň barevnou kravatu nebo šátek. Udělali jste nám radost, kamarádi. 

    Zůstala jsem s kamarádkami chvíli před obřadní síní. Styděla se za svůj utržený knoflík a vítala přišedší. Pana ředitele ze školy, kterého jsem ani nepoznala, pro tu příležitost se nechal dokonce ostříhat. Kamarádku, kterou jsem do té doby znala jen přes písmenka na sociální síti. Kamarádku, která musela jet z toho nejvzdálenějšího konce republiky, přesto se na mě nevykašlala. Kamarádky, které to neměly tak daleko. A byly u mně. A se mnou. A to bylo úplně nejvíc. Tak smutná příležitost k tak krásnému setkání.

    J. instaloval uvnitř budovy přivezené plátno a počítač a reproduktory, aby se nakonec ukázalo, že přišlo tolik lidí, že na ně nevyšly židle a museli stát za rohem a na chodbě a nic neviděli, někteří ani neslyšeli... Takovou práci mi to dalo, scucnout celý patnáctiletý život do desetiminutové kompilace fotografií a vybrat k němu hudbu. Kolik sprostých slov u toho padlo a kolik slzí jsem vyplakala, aby nakonec paní primářka a mnoho dalších viděli houbeles. Ach jo.

    Na místě, kam se dává rakev, byl vytvořen stůl, pokrytý vkusným ubrusem. Na něm stála Matýskova fotografie a květiny. Spousta nádherných květin. V té záplavě nebyla ta ošklivá urna skoro vidět a to bylo dobře. Potřebovala jsem vnímat barvy a jeho úsměv, ne jeho zpopelněné tělíčko.

    Usadili jsme se. Poprvé v životě mě navštívila moje sestra, která se usedavě rozplakala hned při prvních tónech písně Over the rainbow. Byla vedle mě, držela mě za ruku a štkala. Nevěděla jsem, jak ji utěšit a tak jsem ji taky držela za ruku a štkala s ní. 

    Otec rodiny měl proslov. Já jako velká budoucí spisovatelka a současná přední blogerka jsem mu napsala krásný, dojemný text, plný lásky a citu a i na jemnou legraci došlo. Můj muž si jej vzal co by inspiraci a volně upravitelnou kostru a mluvil spatra. Mluvil tak krásně, až jsem ho nepoznávala. Ještě dlouhé měsíce po pohřbu mi přátelé říkali, že to byl nejkrásnější proslov na rozloučenou, co kdy slyšeli. 

    Vykašlali jsme se na celý covid (leden 2022) a jeli do zamluvené hospody. Paní majitelka naprosto přesně pochopila mou myšlenku "veselého karu". Na stolech byly barevné květiny (bílou jsem zakázala) a mezi nimi rozsypané lentilky.

    Nebylo v mých silách věnovat se všem, za což se omlouvám. Přesto jsem si v mezích možností užila všechny přátele, ty stálé i ty dávno ztracené a znovunalezené. Děkuji, že jste s námi byli. 

    Také se omlouvám za pozdní podávání občerstvení, chyba v logistice. 

    Omlouvám se za svůj knoflík. 

    Zároveň je mi líto, že při vší snaze o perfektní pohřeb došlo k chybám a omylům. Snažili jsme se, ale když člověk truchlí, ani ta snaha nemusí stačit. 

    Je mi líto, že nemohl přijet Máťovo oblíbený pan učitel, pomáhal u dopravní nehody, kterou potkal cestou na obřad. I to je život. 

    A je mi líto, že nemohl přijet Máťa. 

    Chybíš mi, sluníčko.

Jak jsem to fakt pěkně zvládla.

    Asi byste o mně měli něco vědět. Vždycky musí být po mém. Vždycky. A když není, vždycky se to dá nějak zaonačit, aby bylo. Protože já jsem ta, která to všecko zvládá, organizuje, menežuje a vůbec, vkládá do toho celého člověka, což je velice náročné a všichni kolem, bez výjimek, milovaný J., budou poslouchat a šlapat jako švýcarské hodinky. No dobře. Zřítelnice oka mého ví přesně, kdy na mě hodit bobek, tudíž snahu vnutit mu svůj svět jsem už dávno vzdala. Ale co se ostatních týče, teprve nedávno jsem zjistila, jak strašně protivná je to vlastnost. A upřímně, dost dobře nechápu mého muže, mé přátele, ani kamarády, že se mnou vydrží. Mámu jo, ta ze zákona musela, ale myslím, že když jsem ve svých 18 letech opustila rodné hnízdo, asi se jí dost ulevilo. 

    

    A taky dělám všechno správně, omyl vyloučen. Pletou se jen ti okolo. To je samozřejmé, ne?

    Tak tomu bylo i onoho středečního odpoledne, kdy si na mě Šimonek vymyslel nejprve rýmičku, potom kašlíček a nakonec teplotku. Nepoužívám zdrobněliny, protože je to malé, retardované dítě, ale poněvadž je to chlap. Onemocní-li muž těmito těžkými a zákeřnými chorobami, na věku nezáleží, všichni trpí stejně a potřebují poňuňat. Což mi Šimon předvedl v plné kráse, neb v okamžiku, kdy virózka zaujala bojové pozice, rozjel estrádu kašlání, kuckání, chrchlání, prskání, dušení se a nevyhnutelně uklepání se do bezvědomí za pomoci epileptických záchvatů.     

   

    Už jsem velká holka. Už se umím neroztřást jako drahý pes při prvním problému. Jsem schopná zachovat klid a chladnou hlavu, posbírat po domě podpůrné prostředky, čajíčky, bylinkové směsi, teploměry, kapesníky, odsávačky, kašlací asistenty, inhalátory, diazepam a plyšového oslíka, který umí imitovat tlukot srdce a kterého náš puberťák zbožňuje, ale to nesmím nikde vykládat, protože to je strašnej tajem, a za pomoci všech těchto předmětů zahnat virózu do patřičných mezí. Dokonce jsem toho dne zašla tak daleko, že jsem Šimonovi zvládla udělat domácí CRP test, abych si byla jistá, že můj bezový čaj stačí a nemusím uhánět lékaře kvůli antibiotikům. 

    Kmitala jsem kolem bobečka celé odpoledne a večer už mé věkem zchátralé tělo pomalu vyvěšovalo bílý prapor. Jenže to byl přesně ten okamžik, kdy se mladík rozhodl ubezdušit se všemi chorobnými aktivitami vykonanými v jednom okamžiku. Došly mi ruce a přiznám se, že i nápady. Stojíc lehce bezradně nad postýlkou, nevěda kde začít, zavolala jsem si o pomoc a začaly se dít věci. Do dětského pokoje vkráčel stokilový anděl, podal mi vlhčené ubrousky, k jinému konci dítěte naklusal s odsávačkou a když byl hotov, nachystal mi hromádku čistého pyžamka, čerstvě vyžehlené bavlněné plenky, kapek do nosu a balíček Diazepamu, protože si včas všiml, že junior po vší náročné péči, jíž se mu právě dostalo, obrací oči v sloup. 

    Neskutečná úleva. Pustit svou omnipotenci a neotřesitelnou pravdu a nechat se zachránit. Bylo mi báječně. Děkovala jsem své lepší polovici a nechala se schovat v medvědí náruči, kde je vždy bezpečno. Vůbec mi nevadilo, že otěže převzal někdo jiný, že jsem musela připustit, že v péči o syna nejsem jediná hvězda na našem nebi a užívala jsem si vědomí, že je na někoho spoleh a nemusím to být já.

    Načež jsem místo ophtalmo-septonexu vzala roztok na CRP test, vůbec mě netrklo, že kapky do očí nemají JASNĚ ŽLUTÝ uzávěr a naprosto v klidu jsem jej nakapala už polospícímu Šimonkovi do očí.

Chápu. Měla bych se o Šimonka podělit, nechat chvilku pečovat taky někoho jiného, třeba jeho tátu. Hlásím, že rozumím.

    

    

Když se Ježíšek nudí a naděluje už v listopadu

     Někdy v půli listopadu jsme s J. seznali, že už toho máme dost, že jsme unavení tak, že bychom mohli spát na olympiádě a že už jsme dost staří na to, abychom se nechali nějakou dobu rozmazlovat lázeňskými procedurami. Sbalili jsme se baťůžky a přestěhovali jsme se na chvíli na druhou stranu republiky. Kde jsme opravdu a poctivě nějakou dobu jen spali, nezávisle na tom, že jsme přicházeli o vzácné a luxusní lekce tělocviku, nezřídka i o ranní croissant s latté. 

    Po určité době nás nonstop pobyt v hotelové posteli začal nudit i jali jsme se hledat zábavu a rozptýlení. Lázeňské městečko v pohraničí patří sice rozlohou k těm menším, ale kulturně si nezadá s velkými okresními městy jako jsou Prachatice nebo Nový Jičín. Našli jsme tady kino, několik tančíren, vinárnu a dokonce i divadlo. Kde, a tady se dostáváme k jádru pudla, měl mít představení Johny Depp. V životě by mě nenapadlo, že tady, na okrajové výspě naší maličké zemičky, bude stát na prknech můj oblíbený herec a dokonce s představením, které se u nás hraje už dvacet let a je už dvacet let beznadějně vyprodané. Abychom zachovali anonymitu, můžeme mu říkat třeba Pátý element. 

    Rozhodla jsem se, že se do divadla dostanu, i kdybych tam měla vlézt komínem. Asi týden před inkriminovaným večerem jsem šla škemrat do pokladny. Nemusela jsem se namáhat. Sympatická paní za plexisklem mě obdařila shovívavým smíchem, jenž má evidentně připravený pro mentálně pomalejší jedince mého druhu, kteří se domáhají lístků na Johnny Deppa, takovou hvězdu, pár dní před produkcí. Informovala mě, že lístky na tuto inscenaci neviděla už nejméně půl roku, že přístavky se v žádném případě stavět nebudou, poněvadž hasiči zakázali a že naděje, že bych příští týden Pátý element shlédla je nula nula prd. Opět uchopila své jehlice a naznačila mi tak, že náš nesmyslný rozhovor je u konce. 

    Nevzdala jsem se. Byť jsem v sobě skrývala pramalou naději, toho večera mě do divadla něco intenzivně táhlo. Nakonec, říkala jsem si, třeba bude před budovou přešlapovat smutný pán, kterému před hodinou onemocněla manželka a lístek mi prodá. Ono, totiž, když se štěstí unaví, i na vytrvalou blbku sedne, víme?

    A opravdu. Štěstí, které toho večera evidentně už strašně bolely nožičky, dosedlo v okamžiku, kdy jsem opustila hotelovou budovu. Z té protější právě vycházel pan Depp. Mé srdce zaplesalo a roztančilo se. I kdybych se na představení nedostala, Johnnyho už jsem dnes viděla. Když jsme se na ulici míjeli, jen jsem se usmála a potichu pípla: "Dobrý večer, mistře!" Mistr se usmál, odpověděl a pokračovali jsme zasněženým chodníkem každý svou cestou k budově divadla. Po několika krocích se mi má tichá, na slova skoupá věta rozležela v hlavě a uvědomila jsem si, že blíž už se k herci nikdy nedostanu. Pokud mám cokoliv na svém chorém mozku a bolavém srdci, s čím bych se mu chtěla svěřit, musím to udělat teď. Otočila jsem se, omluvila se, že obtěžuji, ale že bych chtěla poděkovat. Za všechna krásná představení, které pan Depp pro lidi dělá, za rozhovory s osobnostmi z alternativní scény, za úžasná poselství, jež nám svou tvorbou sděluje. Johnny byl velice milý, byť mu do vstupu na prkna, jež znamenají svět zbývalo pár minut a tudíž se potřeboval soustředit a ne poslouchat bláboly náhodné kolemjdoucí, nenasral se, ale s úsměvem a velice mile odvětil, že má radost, že mám z jeho práce radost. 

    Načež stočil hovor k nadcházejícímu večeru a zeptal se, zda se přijdu podívat. Odvětila jsem, že bych ráda, ale že jsem nesehnala lístky, tak se jdu jen zeptat do kasy, jestli se dnes náhodou nestal zázrak.

    Vy, kteří doufáte, že stal, máte pravdu, protože jinak by celá tahle stať byla o fekální hmotě. Sice se kouzlo událo jinak, než jsem doufala, ale jak už to Vesmír umí zařídit, lépe a elegantněji. Když jsme míjeli obrovský nápis VYPRODÁNO a já se rozloučila, pan Depp se ohlédl a řekl: "Pojďte! Pojďte se mnou, to nějak uděláme." Fakt. Nekecám. Čestný pionýrský. 

    Pátý element jsem toho večera viděla. Byl úžasný, dokonce jiný a nejspíš lepší, než jaký jsem si pamatovala ze záznamu pobíhajícího po internetech, vtipný, poučný, milý a fantastický. Seděla jsem na přístavku, který hasiči zakázali a který mi Johnny Depp vymohl navzdory nedostatku židlí v budově. Seděla jsem, kabát na klíně, protože jak jsem jednou židli dostala, bála jsem se z ní byť na zlomek vteřiny zvednout zadek, ani jsem nedutala a užívala si Ježíška, který letos dorazil o měsíc dříve. 

    Závěrem bych chtěla říct, že Johnny Depp je úžasný člověk, skvělý herec, frajer a grand, a bude-li někdy příležitost a já budu mít vyprodané představení, které on by chtěl shlédnout, s radostí mu jeho dobrý skutek oplatím. Zatím přeji hodně štěstí a spokojených diváků!

Plán péče

     Plán péče je veliké a mocné kouzlo současného zdravotnictví. Je sice zahaleno tajemstvím, podobně, jako informace o dostupnosti pečovatelské služby nebo o nabídce nejnovějších kompenzačních pomůcek, ale existuje, a když má člověk z prdele kliku, včas se o něm dozví. 

    Jako my. Když bylo Matýskovi nejhůř, kontaktoval nás ve Velké nemocnici speciální tým pracovníků k tomu určených, aby nám tajemství Plánu svěřil. Byli jsme zahrnuti mezi úzkou skupinu vybraných pacientů a osob o ně pečujících, kteří mají možnost a právo rozhodnout o své budoucnosti, co se Hippokratovy přísahy týče. O co vlastně jde? V případě, že stav nemocného se mění tím blbějším směrem a míří do míst, ze kterých není návratu, dá se sepsat, podepsat a distribuovat Plán péče, ve kterém je napsáno, jak se budou v takovém případě lékaři chovat, jaká opatření přijmou, jaká zařízení se mohou či nesmí použít, kolik umělých částí se dá do pacienta vsunout, popřípadě všít, a se kterými se naopak lékařská obec nesmí přiblížit ani na vzdálenost prodlužovací šňůry. Jak se budou chovat sestřičky, které se, samozřejmě, jinak než hezky chovat neumí, jak budou postupovat pracovníci rychlé záchranné, atd. atd. 

    Prostě si nás pozvali, dali nám kafe (ne z automatu), a dopodrobna se nás optali, jakou další péči, které už nemohou nabídnout mnoho, bychom si pro Máťu představovali. A pak ještě třikrát. Pokaždé jsme mimo zmínky a pohodlné posteli, pravidelném přísunu Óčka v TV a krátkém rukávu na pyžamku žádali, aby v první řadě udělali všichni všechno tak, aby Maty netrpěl. Ve druhé řadě jsme pěkně poprosili, aby nemusel dýchat dírou v krku (tracheostomie). Tady jsme maličko váhali, zda se takové kouzlo dá zařídit, ale byli jsme ujištěni, že půjde-li vše tak, jak má a službu konající lékař bude mít k Plánu přístup, žádná díra do krku se dělat nemusí. 

    Až sem vypadalo všechno natřené narůžovo, budoucnost Matýska se jevila jako snesitelná až vcelku příjemná a my doufali, že Plán nikdy nebudeme potřebovat. Asi jsme doufali moc, poněvadž on nikdy sepsán nebyl, nikdo na něj nedal oficielní kulaté razítko, ani nám nikdo nenabídl, abychom podepsali. Tedy, když ve finále došlo na lámání chleba, Matýsek trpěl jako zvíře a díru do krku stejně dostal. Na mou obranu - dlouho, převelice dlouho mě k tomu lékaři přemlouvali, chvíli to vypadalo, že na mě zavolají OSPOD, neb nechci svému prvorozenému na smrtelné posteli dopřát výdobytky moderní medicíny, ale nakonec jsem podlehla. Což mě mrzí a nejspíš do konce života bude. 

    U Šimonka se situace vyvíjela poněkud jinak a rozhodně lépe, dovoluji si v tuto chvíli tvrdit. Když se mu po Matyho smrti neudělalo dobře, a my s J. jsme se začali obávat, přesněji řečeno umírat hrůzou, že se Šimonek za bratrem vbrzku odstěhuje, oslovila jsem nemocnici ne tak velkou, menší, ale kvalitou konkurující té ve středu Vesmíru. Poprosila jsem, zda by se dalo něco dělat s naším strachem, nervozitou a mou mateřskou úzkostí ve smyslu příprav na jakoukoliv eventualitu. Tým, jenž má v této nemocnici na starosti Plán péče učinil zázrak a do hodiny jsem měla před sebou několikastránkovou stať, hovořící o pohodlné posteli, pravidelném přísunu Déčka v TV a krátkém rukávu na pyžamku, hotovou a připravenou k podpisu. Zákaz dírek do krku included. Překypujíc vděkem, vetkla jsem na poslední stranu své jméno a začala znovu dýchat. Úžasná paní primářka Plán rozmnožila a rozeslala na všechna zdravotnická pracoviště v okruhu 100km od Šimonkova trvalého bydliště. S jejím ujištěním, že v České republice není lékař, sestra, či záchranář, kteří by nevěděli, jak se v případě zhoršení zdravotního stavu druhorozeného chovat, jsem se uklidnila a dařilo se mi i usnout.

    Test systému přišel záhy. Před rokem a něco se Šimonkovi takhle z kraje léta udělalo dost blbě a poté, co jsem do něj postupně nalila, nasypala a nastříkala přiloženou stříkačkou všechny tišící prostředky proti epilepsii, kterými naše skrovná lékárnička o velikosti lodního kontejneru disponovala, došla jsem k závěru, že tady je potřeba těžšího kalibru a vytočila 155. Sladký hlas na dispečinku mě ujistil, že situaci rozumí, že vysílá vůz, jenž naštěstí parkuje pár minut odsud a že mám zkontrolovat, zda syn, byvše na hranici předávkování, dýchá. Dýchal. Sice nejsem zdravotník, ale léta praxe s padoucnicí mě vycvičila a všechny krabičky s tlumícími léky mám popsány maximální možnou dávkou, potažmo ozkoušeny. Nejsem v oboru neurologie žádnej zajíc. Tuto žádost paní od záchranky zopakovala do příjezdu sanitky ještě třikrát, což se mi velmi líbilo, neboť to bylo poprvé, kdy byl medicínsky vzdělaný odborník víc nervózní než já. Byla opravdu úžasná. 

    Potřebovala jsem Šimonka odvézt na specializované pracoviště a trnula strachy, že narazím na osádku rychlé záchranné, která moc dobře ví, co má dělat, paninko, a odveze nás do spádovky, kde, jak už moc dobře víme, dětskou neurologii nemají. Taky jsem trnula strachy, že osádce se nebude líbit, že trvám na cestě ve voze se synem, je tam málo místa, paninko a ještě, že sebou beru velkou tašku a balík s trigonometrickými teodolity, protože je v sanitě málo místa, paninko. 

    Nemohla jsem se víc mýlit. Jak jsem se později dozvěděla, hned po výzvě od dispečinku pan vedoucí na stanovišti RZS vykouzlil z počítače Šimonkovo Plán péče, pány od výjezdu s ním seznámil a informované je vyslal. Přijeli k nám dva milí, usměvaví záchranáři, kteří s ničím neměli nejmenší problém, ani se mnou, ani s velkou taškou, nechali Šimonka ve voze ležet na boku, což je pro něj komfortnější poloha, kór, když si užívá antiepileptický trip, a vůbec, byli ochotní a úžasní. Cestou jsem se dozvěděla, co se dělo na stanici než vyjeli. Bála jsem se, že když sanita pojede k dítěti, ke kterému má pokyn: v případě potřeby podat morfium a nechat odejít, bude se taky bát. Já bych se bála. Pan záchranář mě ale ujistil, že byli rádi, že jsou to zrovna oni, kdo jedou a mohou pomoci. Třeba i s morfiem.    

    Bývají v životě lidském okamžiky, kdy se svět v záď obrací. Ale jste-li obklopeni šikovnými anděly se zdravotnickou průpravou, nemůže se vám nic špatného stát. Ozkoušeno za vás. 

    

Díky, že můžu

     Ne, byť jsme včera oslavili 35 let svobody a demokracie v naší malé zemičce, nechci dnes psát zajímavý a zábavný článek na téma: Co jsem dělala v listopadu, když mi bylo skoro jedenáct. Jednak jsem koukala na Magion a nějaké demonstrace mi byly šumafuk, nebýt toho, že mi matka imrvére Magion přepínala na záběry z Letné, a jednak to už za mě dělají jiní, fundovaněji a lépe.

    Chci psát o tom, jak jsem našla vděčnost tam, kde bych ji nikdy nehledala. Cestou ke dnu. Záměrně neříkám, že na dně, protože tam to mám, díkybohuzatydary, dost daleko, ale potkala jsem ji, potvůrku pomíjivou ve chvíli, kdy jsem, pro změnu zase jednou, spráskla ruce, sedla si na bobek a složila je zoufalstvím do klína. 

    Šimon byl od narození veselé, šťastné, spokojené, retardované miminko. Dnes, v jeho dvanácti letech si neuvědomuju, že bych ho kdy slyšela plakat. Smál se, chechtal se, výskal a žvatlal v jakékoliv situaci a za jakýchkoliv okolností. Když bylo s Matýskem ke konci zle a potřeboval opravdu hodně péče, bylo úlevné vědět, že stačí smíškovi vrazit do ruky tablet s Včelími medvídky na plné pecky a bude spokojený jako želva.

    Pak Matěj odešel a zdá se, že si vzal kousek Šimonka s sebou. Několik dní po bratrově smrti zmizel ze šťastné dětské tváře úsměv, přestalo se ozývat výskání a žvatlání a na našeho druhorozeného padla depréze, smutek a stesk jako těžká deka. Epilepsie se okamžitě chytila své šance a rozjela famózní diskotéku záchvatů. Dlouho jsme zkoušeli dítě spojenými silami roztleskat. Což je v období, kdy rodič truchlí po ztrátě syna víceméně nadlidský úkol. Ale jestli jsme nechtěli přijít i o Šímu, museli jsme něco dělat. 

    Matčiny humory a otcovy vylomeniny se neukázaly být dost silnou vzpruhou. Dítěti bylo hůř a hůř, jeho stav šel pomalu ale jistě do kopru. Dny se proměnily v týdny, týdny v měsíce. Jednoho dne ho přestala zajímat televize, mobilní telefon i tablet s Včelími medvídky, poslední zbraně jistoty, které jsme měli k dispozici. Hračky ztratily smysl už dávno. Nejedl, nepil, prodlužoval intervaly spánku, až jsme měli dojem, že se jednou ve středu neprobudil vůbec. Prostě ji prospal. V pauzách střihal záchvaty, jako Baťa cvičky, které jsem já likvidovala benzodiazepiny a valproáty. Po kterých opět usínal.

    Bylo potřeba nasadit zbraně těžkého kalibru, i odvezla jsem milého chorého na dětské lůžkové neurologické, hemžící se kapacitami ve svém oboru, s nadějí, že mi vrátí mé malé štěstí vysmáté a spokojené. Ó, jak jsem se zmýlila! Místo naděje a vzpruhy jsem se dočkala dalšího kola konzultací na téma "Je mu blbě, my nemůžeme víceméně nic udělat a připravte se na všechny eventuality, jakkoli střelené." 

    Jednou z nich byla instalace PEGu, tedy Perkutánní Endoskopické Gastronomie, kterou vy už nemusíte googlit, neboť jsem to za vás udělala a je to díra v břiše, kousek nad pupíkem, kudy se protáhne gumový šlaušek a podává se tudy kaloricky, energeticky a metabolicky vyvážená strava, kterou by normální člověk ústy nepozřel, neb je to hnus fialovej, velebnosti. Ale abych nebyla nespravedlivá, díky bohu za něj, nenechává Šímu umřít hlady. Pořídili jsme tedy PEG.

    Pořád jsem ale neviděla úsměv na dětské tváři. Ba právě naopak, jednoho krásného rána jsem vstoupila na pokoj intenzivní péče, kde syn trávil ono léto a našla ho s kyslíkovou maskou na obličeji. Krve by se ve mně nedopižlal. První myšlenka, která se mi prohnala hlavou byla, že jak jsme jednou s hadičkama do těla začali, nebudeme vědět, kdy skončit a další na řadě je tracheostomie (díra do krku) s kyslíkovou bombou za zády. Po ní všichni víme, jak to končí, Máťa si ji užil jen pár pěkně hnusných měsíců, pak přišla kremace a díra pod magnólií. Točil se se mnou svět. Po chvíli pátrání jsem zjistila, že na vině není ani tak zhoršující se Šimonovo stav, jako spíše nedostatek personálu na oddělení a jeho vytížení vysoko nad 100%. Sestra prostě neměla čas ani morál na zjišťování, proč dítěti klesla saturace, prdla mu na ksichtík masku s kyslíkem a odkvačila pečovat o ostatní děti. Místo toho stačilo dítě otočit na bok a vyklepat z něj vše, co se mu v leže na zádech nechtělo polykat. Existují na to fyzioterapeutické hmaty a chvaty, kterými jsem se následně bavila celé dopoledne. Masku jsme nakonec z obličeje sundali, ale tu hrůzu okamžiku nezapomenu ještě dlouho. Ani rozhodnutí, které jsem následně udělala: sem už nikdy. Je sice pevné, jako hromada céček, jak se znám, při první příležitosti, kdy půjde do tuhého, budu s nadšením sobě vlastním volat sanitku a prosit o postel, ale od chvíle, kdy nás z nemocnice propustili, dělám vše pro to, aby se tam Šíma už nemusel vrátit. Zatím něco přes rok, ale fakt na tom tvrdě makám.

    A jsem za to vděčná. Za všechno. Za PEG, proti kterému jsem intenzivně bojovala celým svým stošedesáticentimetrovým tělem, za zkušenost, za možnost dostat další šanci a jít tou cestou dál. Každý den děkuju, že můžu o Šimona pečovat, že se můžu ráno dívat na nasraný pubertální obličej, který říká, že jestli mu dám ještě jednu pusu, poprvé v životě sevře ruku v pěst a udělá mi s obličejem něco moc ošklivého, jsem vděčná, že i přes to přese všechno si to dokážeme udělat hezký. Dokud byli kluci dva, sice postižení a nemocní, byla naděje, že se stane zázrak a oni se uzdraví o dost větší než teď, když nám prvorozený ukázal, kudy vede cesta do Říma. Ve světle tohoto faktu je péče 24/7 dar. Kterého se vzdám jen za velmi specifických a výhodných podmínek, například, když Šimon řekne, že už nechce. A to jen velice nerada. Zatím díky tam nahoru, že můžu...

    

Tak a teď vážně

     Málo se to ví a moc se o tom nemluví, ale oba mé blogy jsou vtipné a veselé, nebo jsou tak aspoň míněny. To, že neumím psát, o chybějícím smyslu pro humor ani nemluvě, je věc vedlejší a nedůležitá.

    Ale v životě lidském přijdou okamžiky, kdy jdou všechny legrácky stranou. Svou historku o tom, jak jsem byla svědkem těžké automobilové havárie vykládám každému na potkání ochotně a bez vyzvání v zatím marné naději, že čím více lidem ji povím, tím ta prožitá hrůza bude menší. Zatím se mi nedaří. Ale jak vidíte, nevzdávám se. Pokud jste mě tento měsíc již potkali a story jste slyšeli, dál číst nemusíte. Nic nového se v příběhu nestalo. kdo zemřel, je mrtvý, ti, co měli kliku a přežili, se každý se svým zážitkem vyrovnávají po svém. Můj způsob právě čtete.

    Toho středečního rána jsem si to drandila z práce domů. Krásné srpnové počasí slibovalo další horký den. Jelikož Praha, ač disponuje mnoha silnicemi i obchvaty, byla toho dne ucpaná až po špunt v hrdle, zvolila jsem objížďku krajem středočeským. Je to sice dál, ale za to je to horší cesta. Žádná dálnice, 2 pruhy musí stačit. Což je někdy dost challenge, neboť úplně všechny kamiony projíždějící naší maličkou zemí mají evidentně transit na této cestě. Mně to nevadí. Vlastně se unavená po dlouhé službě ráda projedu příjemnou osmdesátkou za nálepkou ATTENTION ANGLES MORTS.

    Stejně tomu bylo i tentokrát, kamiony přede mnou, kamiony za mnou, kamiony vlevo, vpravo svodidla. Najednou se ozvala rána a auto přede mnou začalo kličkovat, návěs se mu houpal ze strany na stranu. Sundala jsem nohu z plynu. Asi mu praskla pneumatika, hádala bych podle zvuku. Měla bych začít brzdit. Když tu mi před čumákem přistála černá hromada. Zastavila jsem. I ten za mnou a i ten za ním. Dobrzdili jsme úplně všichni, kromě kamionu a černé hromady. Pořád ještě si myslím, že to byl zázrak. Všude bylo ticho. Dnes vím, že trvalo maximálně vteřinu, možná dvě, tehdy mi to přišlo jako věčnost. Uvažovala jsem na co se to koukám? To je kabina toho kamionu? Upadla mu za jízdy? Každopádně jsem věděla, že v černé hromadě nikdo nepřežil. Bylo to jen klubko plastů a plechů. A v tu chvíli se ozval dětský pláč. Nevěřila jsem, že z toho vraku. Vzpamatovala jsem se, popadla telefon a šla zachraňovat. Byla jsem ale příliš pomalá. Moje auto už míjelo asi 6 běžících postav, někteří drželi v ruce hasící přístroj. Bylo pro mě překvapivé, že zbytečně. Člověk v takové situaci čeká výbuch a plameny a auta brzdící střechou o svodidla, ale nic takového se nestalo. Rána a 8 metrů přede mnou se zastavilo to, co zbylo z osobního auta. Takhle vypadá čelní střet. 

    Vystoupila jsem s telefonem v ruce a vytáčela tísňovou linku. Paní, která mě míjela ječela ať někdo zavoláme sanitku. Řekla jsem, že už. Oznamovací tón. A zase a zase. Volali jsme tam všichni. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nevím, kde přesně jsem a šla jsem se optat do auta za mnou, kde už mladý fešák ve slunečních brýlích mluvil tísňovkou na středovém panelu s policistou. Paní od vraku křičela, že řidička je mrtvá, v autě je miminko, zdá se v pořádku, ale nemůžou se k němu dostat. Předávala jsem informace policistovi. Aspoň trošku jsem byla užitečná. Aspoň malinko. 

    Po pár minutách se objevilo první policejní auto. Díkybohu. Chlapi byli ultrarychlí, během vteřiny na sobě měli vesty a běželi k vraku. Ztratila jsem přehled o situaci. Jsou tu oni, už nemusím nic dělat. Vlastně jsem se ztratila sama. Opřela jsem se o svodidla a snažila se dýchat. Mladý fešák si mě všiml a přišel utěšovat. Plakala jsem mu do košile a do hloubi duše se styděla, že jsem na místě jediná hysterka. Hlavou mi bleskla myšlenka, že jsem jela hned za kamionem. Mohla jsem to být já. Mou hyperventilaci to nezlepšilo. Klepala jsem se v té klidné náruči a poslouchala, jak mi příjemný hlas říká, že je to v pořádku, nic se nám nestalo a hlavně teď musíme být schopní sednout si do auta a odjet. Sakra. Neudržela jsem v ruce petku s vodou, co teprve řídit. Došlo mi, že stojím se svým autem hned u vraku a že za chvíli tu budou hasiči a sanitka a další policajti a nebudou mít kde zastavit, když blokuju silnici. Zeptala jsem se nejbližší ruky zákona, jestli bych neměla odjet. Prý ne. Prý, když jsem první, budu svědčit. Stačí, když zaparkuju za hasičské auto, které právě zastavilo vedle mně. Vysvětlovala jsem, že svědčit budu ráda, bohužel nemám co říct. Ozvala se rána a silnice začala vypadat takhle, rozmáchla jsem se rukou po místě tragédie. V tu chvíli přibíhal pán s informací, že havárii má někdo na kameře. Byla jsem propuštěna. 

    Sedla jsem si za volant, nastartovala a několika trapnými, nevhodnými a nešikovnými manévry opustila místo nehody. 

    Vlastně nakonec není o čem psát. Tragédie a hrůza celé situace se týká někoho jiného. Někdo přišel o manželku, o maminku, o dceru, o švagrovou, svět je chudší o jednu nádhernou bytost. Mně zbyl jen obrovský pocit bezmoci a neschopnosti. Řidič kamionu byl cizinec, tu řeč znám, mohla jsem se zeptat jeho, jestli je v pořádku, jestli něco nepotřebuje, mohla jsem tlumočit, mohla jsem pomoci šesti chlapům páčit dveře k miminku, mohla jsem být rychlejší a zavolat IZS v té první vteřině ticha, kdy jsem zůstala sedět s rukama v klíně a tupě čumět na scénu přede mnou, mohla jsem ...... 

    Snažím se jezdit bezpečně. Držím si odstup, nejezdím rychle tam, kde se to nemá nebo to nejde. Auto udržuji v bezpečném stavu, i když to stojí majlant. A stejně. Stejně se může stát, že ten naproti strhne volant do protisměru. Buďme vděčni za každou vteřinu našeho života a modleme se, abychom to nebyli my.

     Pánovi s ústeckou RZ děkuji za poskytnutou náruč a podporu. Asi jen díky němu jsem nemusela čekat na sanitu a dyndat z lékaře Diazepam.