Začalo to docela nenápadně rýmičkou. Což je v případě chlapa tak trochu oxymorón, ale byvše hrdá matka postiženého puberťáka, musím konstatovat, že svůj úděl nesl hrdě a tiše s hlavou položenou na polštáři. K rýmičce se přidaly horečky a tak jsme po pár dnech vyrazili k lékaři, aby zkontroloval, zda se tato zákeřná choroba, likvidující mužské pokolení po tuctech, drží v únosných mezích. Držela. Odvezla jsem si tedy dítě domů k vykurýrování, které se nám vcelku i dařilo. Ovšem po týdnu horečka udeřila znovu a to se mi už přestávalo líbit. Bylo celkem pozdní pondělní odpoledne, přesto se mi povedlo domluvit návštěvu u pediatra, do které mi můj malý epileptik následně hodil fakt vymazlené vidle. Začal s chrčením, chroptěním a nepřestávajícím kašlem a při pokusu jej upoutat pásy v autě spustil takovou vlnu epileptických záchvatů, že jsem se bála, že si mi i se sedačkou proklepe do kufru.
Tudy tedy cesta nevedla. I odpoutala jsem Šimona ze sedačky, v invalidním vozíku jej odvezla zpátky do postele a začala hledat řešení. Což se vždycky jednodušeji řekne, než udělá. Teď, s odstupem týdnů se mi to zdá jasné, jako facka, ale toho pondělního odpoledne byla má hysterická mateřská mysl zastřená strachem až hrůzou, jako těžkou mlhou, kterou neprojde ani světlo svíčky, natož myšlenka. Dobře. Autem to nepůjde. Dítě má horečku, špatně dýchá, klepe se v záchvatech a pomocné ruce v podobě manžela, sousedů, či přátel momentálně nejsou k dispozici. Vlastně by nám v tu chvíli ani nikdo z výše zmíněných pomoci nedokázal. I zvedla jsem telefon a vytočila supertajné, čistě soukromé a osobní číslo na službukonajícího lékaře na dětském oddělení.
Laskavá paní doktorka, která, nejenže mě neposlala tam, kam slunce nesvítí, ale ještě se mi snažila radou ulevit a pomoct, se nakonec rozhodla, že nejbezpečnější v tuto chvíli bude nemocnice, se všemi udělátky, mašinkami, kyslíkem, midazolamem do žíly, rentgenem a partou lidí, co na tyhle věci mají diplomy a licence. Zamluvila nám na oddělení postel, bohužel, s převozem to byl větší oříšek. Nikde nikdo k dispozici, všichni v terénu.
"Tak si zavolejte rychlou," děla paní doktorka. Na mou obavu, že nejde o přímé ohrožení života se optala, jestli jsem si 100% jistá. No, nevím. Šimonek ležel zfetovaný v posteli a těžce oddechoval. OK, zavolám 155 a poprosím o odvoz do vzdálenější nemocnice, než je spádová, ale kde mají pro nás postel a neurologa, což byly poměrně zásadní propriety, které junior v danou chvíli potřeboval.
"Ne," děl pan doktor minutu poté, co vystoupil ze svého žlutomodrého SUV, parkujícího před naší brankou s blikačkama na plný koule, stejně, jako žlutomodrá sanita před ním. Přijeli se vší parádou.
"No jo, ale co mám teď dělat? Do auta ho nedostanu," pokusila jsem se s osádkou licitovat.
"Takhle: my vás neodmítáme, ale jediné, co pro vás můžeme udělat, je odvoz do spádové nemocnice," pokračovali.
"... kde nemají dětského neurologa," oponovala jsem. "Co tam s ním budou dělat? Dají mu acylpyrin?"
"Možná. Ale nikam jinam vás odvézt nemůžeme. Jsme jediná osádka na celý okres."
A teď se držte, vážení. Protože pak nastal ten moment, na který jsem čekala dobrých patnáct let, aniž bych to o sobě věděla. Totiž, pan doktor z rychlé záchranné se nechal slyšet, že si můžu NAPROSTO V KLIDU zavolat soukromou společnost, zabývající se převozem nemocných sanitkami, že jich u nás jsou mraky, tedy nejméně dvě, a jediné mínus je, že odvoz budu muset zaplatit.
COŽE???? 18 let bojuju s problémem jak dostat postiženého k lékaři, když nemůže sedět v autě a TEĎ, na stará kolena a 3 roky po Matýskově smrti mi někdo prozradí TOHLE??? Že si kdykoliv můžu zavolat sanitku, kterou sice zaplatím, ale která nás odveze třeba do Krkonoš?
Já to zkrátím, protože bych zase musela začít křičet. Osádce sanitky jsem se omluvila za "zbytečný výjezd", poděkovala za dobrou radu a nakonec se i dočkala převozní sanitky z cílové nemocnice. Kde Šímu vyfotili, potvrdili zápal plic, začali do něj kapat antibiotika a léky proti epilepsii a já se konečně uklidnila a vygooglila si čísla na Samaritány a ty druhé.
Já docela chápu koncept, kdy člověk musí šlápnout do hovínka, aby zjistil, kde má doma Savo a hadr, ale pokud mohu prosit, pak tyhle lekce příště ne tak drastické, méně denervující a určitě bez Šimona, protože tohle on si nezaslouží. Je ještě malej a má taky jenom jedny nervy.
Žádné komentáře:
Okomentovat