Velký příběh o fakt velké krabici

     Trošku odlehčíme.

    Málo se to ví, ale informace o kompenzačních pomůckách pro postižené jsou velký tajem. Pokud člověk nevěnuje několik hodin denně bedlivému googlení na internetech, což mě neba, není na světě živá duše, která by zazvonila u dveří, nebo se zjevila v nemocnici, či v ústavu a podala podrobnou zprávu o všech možných udělátkách, hejblatech, vozíčkách, židlích, nájezdových rampách, hrníčcích, matracích a ostatních zařízeních ulehčujících těžký život invalidy. Téměř každý v tématice zběhlý ví jen kousek. Lékaři poradí s léky a náhražkami nefunkčních lidských částí, sociální pracovníci s příspěvky od státu a nadací, pečovatelé sdílejí pomůcky usnadňující denní péči, speciální učitelé mají speciální učebnice a jůtjůb. Když si to člověk dá všechno dohromady, má už slušné penzum informací, se kterými se dá leccos udělat. Ale pořád zůstane dost hodně dobrých vychytávek skrytých pečovatelovu oku. 

    Třeba čištění zubů ležící osobě. Patnáct let tento postup přede mnou všichni tajili, ale nakonec se nedalo svítit, museli s pravdou ven. A tak mě laskavé sestřičky v jedné nemocnici naučily jak na to. Není to žádné umění, je zapotřebí jen pár pomůcek v každé lékárně sehnatelných a trochu šikovnosti. Které se mně sice nedostává, ale kompenzuju to nadšením. 

    A nebo taky počítač ovládaný pohledem. Stejný případ, 14 let si to všichni nechávali pro sebe, až jsem se nakonec domákla o co jde a kde se to dá koupit. Jedná se o pomůcku s názvem Tobii, jež se připojí k počítači nebo notebooku, namíří na uživatele neschopného nebo líného pohnout prstem a snímáním pohybu jeho očí ovládá kompjůtr. Pecka. Slíbila jsem tehdy Matýskovi, že když neumře, seženu mu ji a bude si moci pouštět Marka Ztraceného celý boží den až do zblbnutí, ale evidentně to nebyla žádná velká motivace a Matěj se na to tady vykašlal. Což mě neodradilo a nabídla jsem Tobii Šimůnkovi. Který zvedl pravé obočí a levý koutek, což jsem považovala za nadšený souhlas.

    Následující postup byl tento: jelikož se jedná o zařízení vzácné a velice drahé, laskavý prodejce nejprve poskytne Tobii k zapůjčení, aby si nemohoucí mohl v domácích podmínkách  vyzkoušet, co všechno se dá s udělátkem dělat, zda se svépomocí dostane na internety a najde tam již zmíněného pana Ztraceného a veškerou jeho tvorbu, jestli dokáže počítač přinutit mluvit pomocí aplikace speciálně k tomu vytvořené a dovolá se tak pečovatele, a vůbec, jak mu celá věc zjednoduší život puberťáka. A tady se konečně dostáváme k již avizované fakt velké krabici. Firma pomůcku půjčuje s kompletním hardwarem, tedy počítačem s již nainstalovaným příslušným softwarem, monitorem, k němu vytvořeným držákem, polohovatelným ve dvanácti a více osách, samotnou Tobii, myškou a hromadou kablíků, to vše umně zabalené v kartonu zvícím velikosti psí boudy pro tři až pět vzrostlých labradorů.

    Když krabice přišla, vše jsme opatrně vybalili, nainstalovali a uvedli do provozu, abychom to po smluvené lhůtě jednoho týdne, kterou junior propařil sestřelováním lahví z polic (ale pokud jste z úřadu práce, oddělení příspěvků, pak celý týden pečlivě trénoval s komunikační aplikací a pouštěl si vzdělávací videa na Youtube), zase pečlivě zabalili a odeslali zpět. Daleko. Do hlavního města. A ne, naše ves není jeho satelit, nejezdí sem metro.

    Firma má vše dlouhou praxí vyzkoušené a vyladěné k dokonalosti. Jediné, co se po mně chtělo, bylo připravit vše k předání řidiči přepravní společnosti ve smluvený den. Nic náročného, pokud na stejné datum nemáte půl roku domluvného zubaře. Rušit jsem nechtěla ani jedno. Jednak si Tobii pomůcku chtěl hned následující den zapůjčit někdo jiný, tedy musela být BEZPODMÍNEČNĚ odeslána, za druhé mě po půl roce ten zub už dost pekelně sral. Pokusila jsem se z paní ve společnosti vymámit, v kolik tak asi přibližně by pan řidič mohl přijet? Prý má stejnou trasu jako minule, tedy čas by měl být stejný, jako když fakt velkou krabici přivezl. Což bylo poledne. Bezva. zubař je v deset, do hodiny bude hotovo, ještě zbude rezerva.

    V 10:50 mi ve vedlejší městě, vzdáleném 20 minut ostré jízdy od domova, zazvonil telefon. 

"Dobrý den, přijel jsem pro fakt velkou krabici."

"Dobrý den, bohužel, jsem ještě u zubaře. Můžete, prosím, patnáct až dvacet minut posečkat?"

"Ne."

    Čímž hovor k mému překvapení skončil. Chm.

    Celou (pomalou a klidnou) cestu domů jsem uvažovala co teď. Tobii se musí ještě dnes dostat do domovské firmy. J. byl na služební cestě, tam jsem delegovat problémy nemohla, Šimonek byl sice ve škole, která ovšem za pár hodin vyplivne studenty ven a své brány neprodyšně uzamkne, tedy být v danou chvíli několik desítek kilometrů daleko a nejspíš v dopravní zácpě, s fakt velkou krabicí v kufru, se zdálo být velmi neperspektivní. Jedinou logickou možnost jsem viděla ve společném výletu. Sice bez vozíku, v kufru už bude plno, ale v autosedačce se dá těch pár hodin vydržet. Fajn. Vyzvednu krabici, Šimona a pojedeme na výlet. Snad nikdo cestou nedostane epileptický záchvat, snad nebude potřebovat "na záchod", snad bude kde a jak ho nakrmit a dát mu léky.

    Jak jsem se blížila k domovu, zahlédla jsem ve vedlejší vesnici dodávku s logem inkriminované přepravní společnosti. Pravděpodobnost, že by se jednalo o našeho řidiče byla nula nula prd, ale nedalo mi to a pána za volantem jsem oslovila. Na otázku, zda u nás neměl vyzvednout fakt velkou krabici trochu neochotně odpověděl, že ano. Jistě. Za dvacet minut, které nemohl stát na místě ujel celé dva kilometry. -  A počítám, že se na tisícdevadesátpět procent nemůže pro krabici vrátit.  - Ne, nemůže. - A co kdyby  krabice přijela za ním? - Noooooooo.... To by možná šlo. Teď pojede tam, pak tam a pak ještě tam. Třeba ho najdu, pokrčil rameny.

    Jasně, že tě najdu, frajere, dupla jsem na plyn a mimo všechny rychlostní limity jsem se řítila pětapadesátikilometrovou rychlostí domů, pro Tobii, pro krabici, kterou se mi zoufale nechtělo odvážet na druhou stranu Prahy s omdlévajícím Šimonem za zády. Naložila jsem ji a vyrazila do vedlejší vesnice, kde se měla dle instrukcí nacházet bílá dodávka s logem. Přijela jsem na náves, ze které bylo možno nahlédnout prakticky do všech ulic, nebyla to velká obec, ale nic na kolech jsem neviděla. Zvedla jsem telefon a zvonila. Nic. Znovu jsem zvedla telefon a zvonila. Krátký tón mi bezohledně oznamoval, že mi to pan řidič vytípnul. No teda. Zvedla jsem telefon, vytočila jeho číslo a pak ještě třikrát. Tahle hra se dá hrát ve dvou, drahoušku. Slyšela jsem několik oznamovacích tónů, úvodní melodii firmy, milý dámský záznamníkový hlas, že řidič Tonda má už dnes po pracovní době a mám mu zavolat po víkendu. Ne, ne, nic takového. Nevzdávala jsem se. Řidič Tonda nakonec vyvěsil bílou vlajku, hovor zvedl a prozradil mi, ve které zapadlé uličce za vysokou lípou a věžičkou kostela se ukrývá a zrovna předává klientovi zásilku, tedy ho RUŠÍM V PRÁCI.

    Přivezla jsem fakt velkou krabici na místo, ignorovala jeho kyselý výraz, naložila fakt velkou krabici do jeho fakt velké bílé dodávky a s pocitem dobře vykonané práce se vrátila domů. Jo! Nezapomněla jsem mu poděkovat a vyjádřit nadšení nad tím, jak je ochotný, laskavý a milý a že oceňuji, s jakým entuziasmem pracuje nad rámec svých povinností. To se totiž musí. Nikdy nevíte, kdy budete řidiče fakt velké dodávky potřebovat příště.