Rok

V pondělí to byl rok. Jeden celý rok od okamžiku, kdy odešel můj poslední syn a mně zůstala prázdná náruč.
365 dní.
365 pokusů vstát ráno z postele bez myšlenky na mé děti. Bez potřeby sejít dolů, zkontrolovat, že všichni dýchají a nejsou odkopaní a nemají nohy studené jako psí čumáky a někdy jsou i rádi, že mě vidí.
365 myšlenek, že je dole podezřelé ticho. Krát 10. Podezřelé ticho je podezřelé pořád. Neustále.
365 schizofrenních dní, kdy člověk doufá, že tenhle je poslední, a zároveň se těší z krásy žloutnoucího listí, západů slunce, jarní oblevy a zpěvu ptáků a chce se o to všechno podělit s někým, kdo tady už 365 dní není.

Co se za ten rok změnilo?
Pořád nemůžu jíst croissanty. A začala jsem nosit podpatky.
Croissant bylo úplně první jídlo poté, co se TO stalo. Pár hodin potom, co mi můj syn naposledy vydechl v náruči, jsem seděla v nemocniční kavárně, smutně se dívala na své nejoblíbenější pečivo, které jsem si poručila z příšerného, třídenního hladu a věděla jsem, že nepozřu ani sousto. 
To zůstává stejné. Po celý rok se na croissanty jen smutně dívám. Ale můžu se na ně smutně dívat, když kolem nich procházím v lodičkách na podpatku. 19 let jsem před sebou tlačila kočárek, invalidní vozík, nebo nesla v náruči některého z kluků. To se na podpatku nedá. Na to jsou potřeba kecky s pevnou patou, věřte mi, cukle jsou taky blbej nápad. Tak je teď nosím. Lodičky, kozačky a sandálky s pěti centimetry pod patou. A pokaždé, když si ty krásné boty obuju, napadne mě, jak strašný je, že můžu.

Černé svědomí je se mnou pořád. Chytrá kniha o zármutku po ztrátě, kterou jsem četla už tolikrát, že jí začala povolovat vazba a když s ní procházím bytem, sypou se za mnou stránky popsané těmi krásnými, útěšnými slovy, říká, že bych k sobě měla být laskavá. Že bych ten hlas, který mi pořád připomíná, kde jsem s dětmi udělala chybu, kdy a jak moc jsem jim svou péčí a láskou ublížila a vůbec, dává mi těch 20 let pěkně sežrat, neměla poslouchat. Řeknu vám, že to je teda challenge. Nemám ráda, když někdo říká: "To nejde", ale fakt že jo. To nejde.

Je to podobná výzva, jako když jsem celou tu dobu bojovala se strachem. Dnes už vím, že ta bitva nešla vyhrát. A ano, v tomto směru slavím malé vítězství. Už se nebojím. Už nemusím. To nejdůležitější, o co jsem se v životě mohla a musela bát, je pryč. 

Je za mnou přesně rok, kdy jsem se snažila naučit znovu žít. Nanovo a úplně jinak. Ono se to lehko řekne, že k životu stačí dýchat, jíst, pít a spát. Ale co dělat, když ani jedno z toho dost dobře nejde? 
Když před téměř pěti lety (proježečkovyzlatýbodlinky to snad není pravda. už 5 let) zemřel Matěj, musela jsem se zpracováváním kyslíku pokračovat. Ve vedlejším pokoji spal postižený Šimon a ten mě potřeboval. Živou, zdravou a nejlépe neuplakanou. Po smrti Šimona mě nepotřeboval nikdo. Mohla jsem přestat úplně se vším. Dýchání nevyjímaje. A mohla jsem plakat. 

Konečně jsem mohla začít brečet. Nad svými nemocnými a trpícími dětmi. Nad každým epileptickým záchvatem, který jsem se musela pokusit zastavit a vyřešit následky. Pofoukat čelíčko, dát pusu na tvář a Diazepam tam, kam patřil. Teď jsem si tu hrůzu mohla celou prožít a pustit. Každý jeden okamžik, a že jich za těch 19 let s postiženými, nemocnými dětmi bylo, kdy jsem se bála, že teď, TEĎ se to stane a oni umřou. Mohla jsem si dovolit slzy nad svou únavou, nad nedostatkem času, nad zoufalstvím, že jsme v tom sami a navzdory lékařské péči, ve tři ráno není nikdo kdo by nám pomohl, objal mě a řekl, že ten hnusnej záchvat už je pryč, malej spí a bude to dobrý. Nad svým nešťastným mužem.

Takže co se vlastně změnilo? 
Všechno a nic.
Jsem teď někdo úplně jiný, jen jsem ještě nepřišla na to, kdo. Role osiřelé matky mi ne tak úplně vyhovuje, ale momentálně není chuť ani síla s tím cokoliv dělat. Teď je doba, kdy si můžu foukat bebíčka, litovat své srdce puklé vedví, litovat svých chyb a oplakávat své syny. A je jedno, jak bude dlouhá.
Je možné, že měsíc, rok, nebo celý zbytek mého života.
Nebo je možné, že se jednoho dne probudím, osuším slzy a stane se něco úžasného. Třeba se otevřou dveře, do domu vejdou Matěj se Šimonem a řeknou: "Ahoj, mami."