Všechno je jednou poprvé. Od konce letošního září jsme jich zažili už požehnaně. Poprvé jsme se vraceli z nemocnice bez dítěte. Poprvé jsme zůstali sami doma déle než 10 dní. Poprvé jsme definitivně vyhazovali věci.
Tohle jsem u lidí, kteří přišli o blízkého dříve nechápala. Když jsme ztratili Matýska, Šimon jeho věci prostě zdědil. Kupodivu ne všechny, nemohla jsem se na něj dívat v Matyho mikinách a teplácích a tak jsme tehdy vyrazili do obchoďáku a náš druhorozený dostal poprvé v životě svou úplně novou kompletní garderobu. Od ponožek po kabátek. Ale zdědil zdravotní pomůcky, plenky, povlečení, kočárky, knihy, tablet, chrániče do postele a spoustu dalšího. Po smrti Matěje se u nás skoro nevyhazovalo.
Tentokrát jsme museli a já pochopila. Nemohla jsem se dívat na nic, co jim patřilo. Hned po návratu z nemocnice letěly všechny stříkačky, Nutrison (ten otevřený. Dalších 90 pytlů je ve skříni a já čekám, kdy dostanou nožičky a nacpou se do popelnice), kapky, podložky na PEG i ty přebalovací, dokonce jsme hned první večer vyhodili koupací křeslo. Kdyby zůstalo v koupelně, nemohla bych si ani umýt zuby.
Další zlomové poprvé pro nás nastalo teď, kdy budeme trávit první Vánoce po devatenácti letech bez dětí. Devatenáct let je hodně. Je to skoro celá jedna generace. Ne, že by kluci byli zrovna slavící typy. Matěj se odpoledne na Štědrý den podíval na pohádku a pak únavou usnul u televize, autistický Šimonek neměl vánoční přípravy a shon rád. Vadilo mu, že u okna stojí stromeček, že svítí, že matka v rádiu od božího rána pouští koledy na plné pecky, že musí být večer s námi a rozbalovat si dárky, o které možná ani nestál. Ale pořád to pro nás byly rodinné svátky. I když jsme se později na dárky pro děti vykašlali a nechali je rozbalovat až ráno na Boží hod, vyspané, spokojené a zvědavé.
Letos jsme na to s J. sami. A tak jsme zrušili Vánoce. Nemáme stromeček, nenapekla jsem cukroví, neosvítila dům a zahradu, jediné, co jsme si nechali je Popelka v televizi a symbolické dárky 24. večer. Nemáme náladu ani na přípravy, ani na vánočku, ani na Medvídka od Lucie. Udržujeme své pozůstalostní ticho, chodíme na dlouhé procházky se psem a sem tam zavzpomínáme. Na první prosinec, kdy jsme si přinesli domů miminko, na Štědrý večer jsme je zabalili do zavinovačky, převázali rudou stuhou a položili si ho pod stromeček. Na první prosinec, kdy jsme byli čtyři. Na Vánoce, kdy Šimonek dostal svůj první tablet a my konečně zjistili, co ho fakt baví. J. mu do něj dal všechny Shreky a od té doby jsme poslouchali zlobra s oslíkem dvacet hodin denně. Na Boží hod, kdy přijela Matýskova oblíbená babička a on se málem zbláznil radostí. Na prosinec, kdy jsme si přivezli chundelatou retrívří kuličku a ta začala Šimonovi krást ponožky, které měl na sobě. Pěkně ho tím štvala a my, rodiče, jsme se mohli potrhat smíchy. A taky na svátky, kdy už Maty nebyl. Kdy to u nás začalo být smutný.
Zítra nás čeká jedno velké, děsivé poprvé. Můj cíl je přežít. Snažit se celý den neprobrečet. Snažit se nepřestat dýchat. Prostě se z toho neposrat.
Ještě uvidím...
