Tak a teď vážně

     Málo se to ví a moc se o tom nemluví, ale oba mé blogy jsou vtipné a veselé, nebo jsou tak aspoň míněny. To, že neumím psát, o chybějícím smyslu pro humor ani nemluvě, je věc vedlejší a nedůležitá.

    Ale v životě lidském přijdou okamžiky, kdy jdou všechny legrácky stranou. Svou historku o tom, jak jsem byla svědkem těžké automobilové havárie vykládám každému na potkání ochotně a bez vyzvání v zatím marné naději, že čím více lidem ji povím, tím ta prožitá hrůza bude menší. Zatím se mi nedaří. Ale jak vidíte, nevzdávám se. Pokud jste mě tento měsíc již potkali a story jste slyšeli, dál číst nemusíte. Nic nového se v příběhu nestalo. kdo zemřel, je mrtvý, ti, co měli kliku a přežili, se každý se svým zážitkem vyrovnávají po svém. Můj způsob právě čtete.

    Toho středečního rána jsem si to drandila z práce domů. Krásné srpnové počasí slibovalo další horký den. Jelikož Praha, ač disponuje mnoha silnicemi i obchvaty, byla toho dne ucpaná až po špunt v hrdle, zvolila jsem objížďku krajem středočeským. Je to sice dál, ale za to je to horší cesta. Žádná dálnice, 2 pruhy musí stačit. Což je někdy dost challenge, neboť úplně všechny kamiony projíždějící naší maličkou zemí mají evidentně transit na této cestě. Mně to nevadí. Vlastně se unavená po dlouhé službě ráda projedu příjemnou osmdesátkou za nálepkou ATTENTION ANGLES MORTS.

    Stejně tomu bylo i tentokrát, kamiony přede mnou, kamiony za mnou, kamiony vlevo, vpravo svodidla. Najednou se ozvala rána a auto přede mnou začalo kličkovat, návěs se mu houpal ze strany na stranu. Sundala jsem nohu z plynu. Asi mu praskla pneumatika, hádala bych podle zvuku. Měla bych začít brzdit. Když tu mi před čumákem přistála černá hromada. Zastavila jsem. I ten za mnou a i ten za ním. Dobrzdili jsme úplně všichni, kromě kamionu a černé hromady. Pořád ještě si myslím, že to byl zázrak. Všude bylo ticho. Dnes vím, že trvalo maximálně vteřinu, možná dvě, tehdy mi to přišlo jako věčnost. Uvažovala jsem na co se to koukám? To je kabina toho kamionu? Upadla mu za jízdy? Každopádně jsem věděla, že v černé hromadě nikdo nepřežil. Bylo to jen klubko plastů a plechů. A v tu chvíli se ozval dětský pláč. Nevěřila jsem, že z toho vraku. Vzpamatovala jsem se, popadla telefon a šla zachraňovat. Byla jsem ale příliš pomalá. Moje auto už míjelo asi 6 běžících postav, někteří drželi v ruce hasící přístroj. Bylo pro mě překvapivé, že zbytečně. Člověk v takové situaci čeká výbuch a plameny a auta brzdící střechou o svodidla, ale nic takového se nestalo. Rána a 8 metrů přede mnou se zastavilo to, co zbylo z osobního auta. Takhle vypadá čelní střet. 

    Vystoupila jsem s telefonem v ruce a vytáčela tísňovou linku. Paní, která mě míjela ječela ať někdo zavoláme sanitku. Řekla jsem, že už. Oznamovací tón. A zase a zase. Volali jsme tam všichni. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nevím, kde přesně jsem a šla jsem se optat do auta za mnou, kde už mladý fešák ve slunečních brýlích mluvil tísňovkou na středovém panelu s policistou. Paní od vraku křičela, že řidička je mrtvá, v autě je miminko, zdá se v pořádku, ale nemůžou se k němu dostat. Předávala jsem informace policistovi. Aspoň trošku jsem byla užitečná. Aspoň malinko. 

    Po pár minutách se objevilo první policejní auto. Díkybohu. Chlapi byli ultrarychlí, během vteřiny na sobě měli vesty a běželi k vraku. Ztratila jsem přehled o situaci. Jsou tu oni, už nemusím nic dělat. Vlastně jsem se ztratila sama. Opřela jsem se o svodidla a snažila se dýchat. Mladý fešák si mě všiml a přišel utěšovat. Plakala jsem mu do košile a do hloubi duše se styděla, že jsem na místě jediná hysterka. Hlavou mi bleskla myšlenka, že jsem jela hned za kamionem. Mohla jsem to být já. Mou hyperventilaci to nezlepšilo. Klepala jsem se v té klidné náruči a poslouchala, jak mi příjemný hlas říká, že je to v pořádku, nic se nám nestalo a hlavně teď musíme být schopní sednout si do auta a odjet. Sakra. Neudržela jsem v ruce petku s vodou, co teprve řídit. Došlo mi, že stojím se svým autem hned u vraku a že za chvíli tu budou hasiči a sanitka a další policajti a nebudou mít kde zastavit, když blokuju silnici. Zeptala jsem se nejbližší ruky zákona, jestli bych neměla odjet. Prý ne. Prý, když jsem první, budu svědčit. Stačí, když zaparkuju za hasičské auto, které právě zastavilo vedle mně. Vysvětlovala jsem, že svědčit budu ráda, bohužel nemám co říct. Ozvala se rána a silnice začala vypadat takhle, rozmáchla jsem se rukou po místě tragédie. V tu chvíli přibíhal pán s informací, že havárii má někdo na kameře. Byla jsem propuštěna. 

    Sedla jsem si za volant, nastartovala a několika trapnými, nevhodnými a nešikovnými manévry opustila místo nehody. 

    Vlastně nakonec není o čem psát. Tragédie a hrůza celé situace se týká někoho jiného. Někdo přišel o manželku, o maminku, o dceru, o švagrovou, svět je chudší o jednu nádhernou bytost. Mně zbyl jen obrovský pocit bezmoci a neschopnosti. Řidič kamionu byl cizinec, tu řeč znám, mohla jsem se zeptat jeho, jestli je v pořádku, jestli něco nepotřebuje, mohla jsem tlumočit, mohla jsem pomoci šesti chlapům páčit dveře k miminku, mohla jsem být rychlejší a zavolat IZS v té první vteřině ticha, kdy jsem zůstala sedět s rukama v klíně a tupě čumět na scénu přede mnou, mohla jsem ...... 

    Snažím se jezdit bezpečně. Držím si odstup, nejezdím rychle tam, kde se to nemá nebo to nejde. Auto udržuji v bezpečném stavu, i když to stojí majlant. A stejně. Stejně se může stát, že ten naproti strhne volant do protisměru. Buďme vděčni za každou vteřinu našeho života a modleme se, abychom to nebyli my.

     Pánovi s ústeckou RZ děkuji za poskytnutou náruč a podporu. Asi jen díky němu jsem nemusela čekat na sanitu a dyndat z lékaře Diazepam.

Jak si udělat dovolenou dobrodružnější

     Maďarsko je nádherná, malebná, rozmanitá, plochá země. Maďaři jsou neskutečně milí a ochotní lidé. Maďarská kuchyně nemá chybu. Paprika je všude, gulášová polévka a guláš se povalují na každém rohu a obyvatelé na ně chytají nic netušící turisty, kteří, po zpucování litru až dvou této božské many, nejsou schopni další chůze a chca nechca, musejí ochutnat pálinku z jakéhokoliv ovoce. Maďarský langoš je vzácnost, kterou by byla česká rozežraná turistka mého typu ochotna vyvážit zlatem, kdyby na nějakou narazila. Nedají se najít, natož aby o ně člověk zakopl náhodou někde na rohu. Až ke konci prázdnin jsem se vydala na důkladnou průzkumnou misi restauracemi u Balatonu, nenechala jsem se zlákat ani gulášovkou, ani gulášem, abych opravdu v zapadlém koutku našla ten nejúžasnější maličký stánek s těmi nejlepšími maďarskými langoši. Boule za ušima se mi dělaly ještě dva dny, přibrala jsem asi 15 kilo, ale stálo to za to. Ach!

    Když už mluvíme o Balatonu, je to krásné miniaturní moře (druhý břeh JE vidět a to i za mlhy a deště), ve kterém se dá dlouho a příjemně procházet. Na plavání nedošlo, přijeli jsme na kole a pršelo. Ale nemohli jsme tam to jezero jen tak nechat ležet, aniž bychom smočili končetinu, tedy jsme vyhrnuli kraťasy a šli jsme. A šli a šli a šli a když nás to po půlhodině daleko od břehu přestalo bavit, vody bylo stále lehce nad kolena, vrátili jsme se ke kolům.

    Aby z tohoto prázdninového článku nebyla jen nudná prohlídka diapozitivů, je mou touhou, ba co dím, povinností vás o mé vyprávění neochudit a  dopodrobna vylíčit, jak jsem poslední den dovolené bojovala o život. Nebudu vás  napínat, nakonec jsem to zvládla, ale bylo to fakt o fous!

    To nádherné, prosluněné, teplé sobotní ráno jsme popadli deky, ručníky, knihu a plovací kruh a vyrazili k jezeru. V plánu byla válečka, koupání, chlazené drinky, polední paprikové menu, samá pozitiva a hluboké zážitky. Jak hodně hluboké budou se ukázalo 5 minut po vstupu do areálu, kdy jsem zašlápla včelu. Zase. Během 14 dnů dvě hmyzí mrtvoly pod mýma popelkovsky maličkýma nožkama. Jaká tragédie. Aspoň v tu chvíli jsem si myslela, že to byla chudinka včelka, neb po vyklepnutí ze sandály zůstala nehnutě ležet v trávě, černou prdelkou nahoru. Zařvala jsem a pronesla velmi hlasitě několik mnoho nepublikovatelných slov v ostravštině, které, naštěstí, většina Maďarů nerozumí. J. se ohlédl, ledovým hlasem pronesl, ať tady přestanu dohajzlovat a jdu si schladit nohu do jezera. Které má téměř 40°Celsia, ale kdo jsem já, abych polemizovala s pánem tvorstva. Vykoupala jsem si hnátičku v teplé vodě a hrajíc si na hrdinku, šla jsem J. se širokým úsměvem na tváři oznámit, že mě noha už nebolí. Dobrá, jdeme se koupat. 

    Když jsem lezla do vody a už po dvacáté se drbala na zápěstí, všimla jsem si, že je mám nějaká opupínkovaná, zarudlá a a začíná mě škrtit náramek s klíčem od skříňky. Vesele jsem se tomu zasmála a pokračovala do jezera. Doplavala jsem ke svému muži, jednou rukou se o něj zachytila a druhou se jala drbat její předloktí, levé stehno, pravé stehno a k mému narůstajícímu překvapení i čelo. Oznámila jsem, že je mi divně a že mi otékají uši. Tato informace mě samotnou tak rozesmála, že jsem si lokla a drahý mě musel lovit. Když jsem měla své rudé a oteklé uši nad hladinou, ostentativně ignorujíc tento fakt se mně optal, zda jsem normální a požádal mě, ať se přestanu řehtat tak, že děsím děti na ulici za lesem. Jednak to byl docela problém, jed maďarského hmyzu má opravdu grády, kam se hrabe LSD, jednak mě nastalá situace velmi bavila. Ale přiznávám, že jsem trochu znervózněla. Věděla jsem, že jezero je opravdu velmi, velmi hluboké a pokud nedejbože ztratím vědomí, nenajde mě ani Google. 

    Prohlásila jsem, že jdu rudnout a otékat na deku a odplavala. Na břehu se situace nelepšila, ba právě naopak. Z fleků se staly boule, hlavu jsem měla v jednom ohni a představa, že tady budu ležet a pozorovat tohle ještě minuty, ne-li hodiny, se mi vůbec nelíbila. Nemluvě o tom, že bych se během té doby určitě sedřela z kůže o nejbližší kámen, nehty už nestačily. Rozhodla jsem se, že seženu někoho, kdo má Fenistil. Vešla jsem do nejbližší budovy a našla si mladého, sympatického brigádníka v červených záchranářských plavkách, jehož angličtina stačila tak na objednání piva v české hospodě. Vtipná situace nabírala na síle. Už když mě spatřil, vylekaný výraz v jeho obličeji svědčil o tom, že nevypadám nejlépe a to nemluvíme o mém věku a nadváze. Vysvětlila jsem mu co se stalo a ptala se po antihistaminiku.

    Žádné jsem nedostala, ale sympatický plavčík mě odvedl na ošetřovnu, kde seděl (snad) lékař v pruhovaném námořnickém tričku, žabkách a zeleném tekutém obvazu na temeni holé lebky. Jeho angličtina se blížila mé arabštině. Naštěstí byl vybaven, nechal mě lehnout na lehátko a překladači v mobilu nadiktoval, že mám vážnou alergickou reakci a že mi dá injekci. Odkývala bych amputaci horních končetin, takže injekce mi zněla jako fajn nápad. S dýcháním už to taky nebyla žádná hitparáda. Poté, co jsem dostala naprosto bezbolestný píchanec do ramene a myslela si, že po ladném seskoku z lehátka přijde odtékání oteklých částí těla a já odteču do jezera, přišel rukáv a tlakoměr. Asi nějaká povinná kontrola, napadlo mě. No, pro mě a za mě.... Měření asi nedopadlo úplně dobře, stále usměvavý pan doktor se zeleným flekem nad čelem naznačil, ať si zase lehnu a podám ruku. Ok. Byla jsem už tak zpitomělá, že kdyby mi na ni chtěl navléct snubní prsten, řekla bych v klidu ano. Místnost se lehce pohupovala, já se válela, venku svítilo slunce, bylo mi všechno jedno.     

    Načež vyšlo najevo, že se mi pan doktor snaží napíchnout kanylu. Zasmála jsem se tomu a upozornila ho, že má blbou ruku, použitelné žíly mám na pravé. Tohle bych už ve svém stavu anglicky nezvládla, ale vypadalo to, že mladý plavčík češtinu zvládá, určitě pochopil hlavně tu část, kdy jsem řekla, že "žíly v levé ruce jsou na hovno" a snažil se tlumočit lékaři. Ten ještě chvíli trval na svém, ale když se pod lehátkem udělala kaluž krve, vzdal se a po pohledu na pravé předloktí spokojeně zavrněl. Kanyla se povedla a do ní přišel adrenalin.

    Zeptala jsem se pozdě. V mém zpitomělém stavu, s lehce přidušenými mozkovými buňkami mi nedošlo, že bych měla DOPŘEDU vědět, jaké léčebné kroky budou následovat. Mé srdce vybuchlo, jeho hřídele a ozubená kola se rozjela na 1200%, ale někdo to zapomněl oznámit plicím a ty se prostě na zvýšený přísun kyslíku vybodly. Na tepajícím hrudníku mi seděl slon a já věděla, že teď, teprve teď po vší snaze sehnat Fenistilové kapky uprostřed cizí země umřu.

    Doktor byl profík. Když viděl můj vyděšený výraz, usmál se, řekl něco o normální reakci a naznačil ať jsem v klidu. OK, budeme v klidu. Stejně už nemůžeme dělat nic. Ani říct J. kde jsme. Sakra! J.! Určitě už hystericky běhá po areálu a hledá mě! Věděl, že mi není dobře, když jsem před půl hodinou vylézala z vody a na lehátku nejsem. Kruci. Snažila jsem se situaci vysvětlit plavčíkovi, ale jediné, co pro mě mohl udělat, byl telefon. Jasně. Na prázdném hotelovém pokoji to určitě někdo zvedne. Chlapec prohlásil, že můj muž snad není debil a když o mě bude mít strach, bude mě hledat. Jeho kolegové ho dovedou sem. Bezva. Hned jsem byla klidnější. Každou chvíli se otevřou dveře a vejde můj muž, láska mého života. 

    Po nějaké chvilce začaly otoky na rukou a nohou mizet, rudá barvička blednout a uši nabývat standardních rozměrů. Zfetovaný úsměv z mé tváře také pomalu odcházel i jala jsem se děkovat za záchranu života, neb jak mi pan doktor vysvětlil, anafylaktický šok není žádná prdel. Plavčík nabídl, že mě doprovodí k lehátku, protože ještě nějakou dobu prý hrozí riziko, že to se mnou šlehne. Zeptala jsem se, jestli můžu jít plavat, na což mi lékař řekl, že pomalu, opatrně a ať nechodím do hloubky. To jezero má ke dnu dobrých 38 metrů. Zasmáli jsme se oba.

    Bála jsem se o mého tou dobou už určitě strachy šedivého manžela. Úplně v barvě jsem viděla, jak bezradně stojí nad prázdným lehátkem, pak se rozhlíží, hledá mě, obchází kolem, přechází do poklusu a křičí mé jméno. Realita byla taková, že když jsem se po 40 minutách vracela k našemu místu, viděla jsem jeho statnou postavu naprosto v klidu vycházet z jezera. Líbilo by se mi, kdyby o mě měl starost, ale jeho stoický klid v kontrastu s mou přehnanou hysterií působil mile a statečně. Měla jsem naprosto klidnou medvědí náruč, do které jsem se mohla schoulit a foukat si na své pupínky. 

P.S. Ta "včelka" s černou prdelkou, kterou jsem ubezdušila, se maďarsky řekne lódarázs a je to sršeň asijská, pěkně jedovatá svině, vám řeknu.