...kdo to může udělat, tak musí.
Ale co když není ani ten někdo jedinej? Co když není nikdo, s kým by se smrt dala sdílet? Zjistila jsem to při posledním záchvatu pláče, nebo při předposledním, nebo možná ještě během některého jiného, prostě včera, že nemám nikoho, komu bych mohla položit hlavu na rameno a říct: "Stejská se mi po mých dětech." Není to tak úplně pravda, ale problematika je o dost složitější, než aby se dala shrnout do jedné věty. Možná mi nebude stačit ani internetová stránka, uvidíme.
Můžu svou těžkou hlavu, mokrou od slz a ušpiněnou rozmazanou řasenkou položit na rameno, tedy přesněji asi dvacet centimetrů pod něj, svému drahému J. Je to moc hodný chlap, výborný manžel a můj nejlepší kamarád, díkybohuzaněj. Nabízí mi svou náruč pokaždé, když vidí, že je to potřeba. Ale tady narážíme na skutečnost, že ne vždy je dost blízko, aby viděl. Vzdálenost mezi námi se velmi často pohybuje od několika jednotek, až po stovky kilometrů. Třeba minulý týden se válel na Balatonu. Služebně. V kanceláři a v učebně. Ale pořád na Balatonu. A to je na náruč strašně daleko.
A také ne vždy mám koule na to, vtáhnout jej do svého tmavého světa, kde vládne zoufalství a beznaděj. J. vypadá, nebo se mi to tak aspoň zdá, že naše osiření nese o trochu lépe než já. Jsem za to moc vděčná, protože mám problém roztleskat sebe a na dalších 100kg už mi nezbývá síla. Nemůžete smrt dítěte sdílet s někým komu také zemřelo dítě. Můžete si o tom povídat, ale nemůžete u něj hledat útěchu. Tento dialog bývá obvykle velice krátký a rychlý:
"Stýká se mi."
"Mně taky."
A fertig.
Ponořená hluboko do svého žalu, hledala jsem, komu bych svou tíhu mohla hned teď navěsit na krk, aby mě nestáhla až na dno. Kamarádky? Bylo po večerce. Drtivá většina z nich právě domyla nádobí, některé dopsaly čtenářské deníky a dodělaly prezentace svým dětem na zítra do školy a jsou rády, že jsou rády. Možná si nalily sklenici vína a po těžkém dnu si konečně daly nohy nahoru, pohodlně usazené vedle svého manžela, psa nebo notebooku a chtějí mít konečně klid. A dost z nich už určitě spí. No, mám já komu zavolat?
Přítel na telefonu? Psychoterapeutka, kaplanka, kolega - vrba? Co jim budu vyprávět? I kdybych měla nakrásně kliku a oni mi ten telefon v deset večer po prohraném čtvrtfinále v hokeji zvedli, co jim řeknu?
"Stýská se mi."
"My víme."
Zbytek telefonátu budu jen vzlykat a posmrkávat. Je na to někdo zvědavý?
Maminka? Ta nemocná, utahaná ženská 70+, 400 kilometrů daleko? Tak strašně moc bych jí chtěla položit hlavu do klína, jako jsem to dělávala, když jsem byla malá a sestra mi ukradla pytlík s céčkama. Fňukat a nechat se hladit po vlasech. Tak strašně hrozně moc.
Linka důvěry?
"Umřely mi děti. Všechny. Je mi smutno."
"No, to máte těžký."
Komu se dá svěřit s tak velkým smutkem, ze kterého objektivně není cesta ven? A je to vůbec k čemu? Svěřit se? Pomůže to? Jeden přestane brečet, vysmrká se a s novým nádechem přivítá úlevu, která okamžitě přijde?
Co dělat, když na světě není ani někdo jedinej, kdo to může udělat?
