Už jsem ji sice přestala nenávidět, ale dobré kamarádky se z nás ještě nestaly. Řekla bych, že jsme obě tak napůl cesty, já se ji snažím naučit milovat a ona mě začíná míň srát. Každopádně, naším společným jmenovatelem je Šimon. Chudák, malej Šimon, který se v nepravidelných intervalech propíná do luku, svíjí v křečích a křičí jako na lesy, když se mu bránice tlačí na plíce, průdušnici, hlasivky a ostatní křičící nástroje, stále stojí, potažmo leží mezi námi, epilepsií, která s ním cvičí a mnou, jež se jí v tom snaží zabránit.
Jako dnes v noci. Ve tři ráno, již standardním záchvatovém čase, který se pohybuje mezi půl druhou a čtvrtou noční, někdy začíná už o půlnoci a stane se, že záchvat přichází až v šest ráno, ale jinak by se podle toho daly řídit hodinky, mi sepnula chůvička, stojící těsně u mé hlavy. Nebyl v ní slyšet typický záchvatovitý řev, jen jemné dětské kníkání. Poslední dobou se Šimon naučil zavolat mě včas, než přijde epi. Nutno mu přičíst k dobru, že tak činí převážně v noci, kdy je záchvatů méně. Tak tedy ve tři jsem ze sebe velice neochotně skopala peřinu, nazula si své teplé, vlněné ponožky, aby mé malé popelkovské nohy zůstaly v teple co nejdéle a vyrazila do dětského pokoje. Kde jsme s juniorem chvíli hovořili o důvodu mého přivolání, zda je mu zima, nebo horko, nebo má hlad, nebo je mu blbě, nebo se jen cítil osamělý, ale s člověkem, který v životě neřekl kloudného slova se takový rozhovor vede velice blbě. Celkem nikam jsme se nedobrali a ve chvíli, kdy jsem svou snahu o domluvu chtěla vzdát, obrátil mladík oči vsloup, zkřivil pusinku ke straně, propnul ruce, nohy i páteř a začala zábava.
Chvíli jsem ho tišila a konejšila, než po minutě, možná dvou křeč povolila a oba jsme si oddechli. Tedy já jsem si oddechla, Šimon neměl dost oddechovacího vzduchu v plicích. I takové záchvaty už jsem zažila, takže jsem nepanikařila, dítě napolohovala, pokusila se mu uvolnit dýchací cesty a když ani to nepomohlo a doba bez nádechu se začala nebezpečně prodlužovat, vytáhla jsem své poslední eso z rukávu, totiž foukla jsem mu do ksichtu. Následovalo velice krátké, přerušované a rozhodně nedostatečné nasátí kapičky vzduchu do plic. Tak takhle by to nešlo. Další pokus o uvolnění krku, další fouknutí. Mluvila jsem na něj, volnou rukou ho hladila po vlasech, ale dýchání se pořád nedařilo nastartovat. Začala jsem uvažovat, kde máme která udělátka, jež by nám v danou chvíli mohla pomoci, ale když má paměť dosáhla do bodu, kde žádná kyslíková láhev v domácnosti není, vzdala jsem se. Jediné, co mi zbývalo, byla dávka Diazepamu. Jenže to bych Šímu musela pustit z náručí a to by se mohlo stát, že už by do sebe nenasrkal ani tu trošičku vzduchu. Chm.
Zkraťme to, ničeho se stejně nedobereme. Po dvaceti minutách velmi nerovného boje, jsem se rozhodla, že podání léků poslední záchrany risknu. Naneštěstí, jeho účinek nebyl okamžitý, takže jsme se ještě dalších dvacet minut všichni, já, Šimon i epilepsie, snažili.
Nemám tyhle velké záchvaty ráda. Jsou to chvíle, kdy se můj mozek odebere do říše Temna, tam, co umírají děti, a začne mi tuhle možnost předhazovat. Nepomůže myslet na něco jiného, myslet na oblíbenou melodii nebo se snažit mluvit s některým jiným hlasem v mé hlavě, milejším a optimističtějším. Ty mívají touhle dobou voraz. Mozkem se mi prohání jen samé ošklivé představy. Naštěstí vím, že jsou to jen představy a vím, že za pár minut odejdou tak rychle, jako se objevily, jde jen o to se nedat. Nepadnout do bažiny za Artexem.
Záchvat přejde, Šimon usne a já se vrátím do své vystydlé postele, kde moc dobře vím, že nebudu moct spát, dokud adrenalin z mého krevního oběhu nevyprchá a budu brouzdat internety, dokud nezačnou řvát ptáci.
Pak přijde další den s dalšími výzvami. Jakou je třeba epileptický záchvat při koupání. Čekali jste snad něco jiného? Stalo se to před patnácti minutami a já jsem se z toho sem přišla vypsat. Dneska si budeme povídat jen o padoucnici.
Když se Šíma koupe, sedí (nepřipoutaný, kvůli obsluze) na koupací židli. Ta se dá sice sklopit, ale to není vždycky samospásné. Takže dnes večer, před dvaceti minutami, sedíc mokrou prdelí na mokré židli, vykouzlil junior tak krásný záchvat, že jsem musela odhodit sprchovou hlavici způsobem padni kam padni. Ta začala stříkat vodu na zeď, na mé šaty, na mou hlavu, na okno a na hromádku čerstvě vypraných, usušených a pečlivě poskládaných ručníků, zatímco já popadla dítě prohnuté do ukázkového obráceného velkého Cé, aby mi nespadlo na zem.
Záchvat skončil, já dokončila hygienu a přesunuli jsme se do postele. Kde Šimon s epilepsií začali válku o kyslík. Byla jsem mokrá, unavená a nasraná, takže jsem se s tou krávou nehodlala párat v rukavičkách. Přes dítě jsem hodila deku, aby se mi neuklepalo k smrti zimou dřív, než se udusí a pod hlavu jsem mu nacpala polštář tak, aby imitoval mnou dlouhými lety vymazlený chvat, umožňující aspoň jakés takés dýchání. Chtěla jsem sáhnout do zásuvky pro Diazepam, když tu se Šimonek nadechl krásně a čistě z plných plic. Pak ještě a ještě. S hlavou nějakým zázrakem napolohovanou přesně tak, jak potřeboval, začal úplně normálně dýchat a během deseti sekund usnul zdravým postpadoucnicovým spánkem.
A já už teď nejsem nasraná, ale vděčná. Dostala jsem lekci, jak ve tři ráno ukončit velké dětské trápení během dvou až tří vteřin namísto půl hodiny. Někdy se věci, které nás přišly učit, schovají za problém a je fakt těžké ten úkryt prokouknout. Ale když se to nakonec podaří, koupelna se uklidí a ručníky se dají sušit, člověk si uvědomí, že to celé k něčemu bylo. Což je obecně moc dobrý pocit. Děkuji.
