A taky dělám všechno správně, omyl vyloučen. Pletou se jen ti okolo. To je samozřejmé, ne?
Tak tomu bylo i onoho středečního odpoledne, kdy si na mě Šimonek vymyslel nejprve rýmičku, potom kašlíček a nakonec teplotku. Nepoužívám zdrobněliny, protože je to malé, retardované dítě, ale poněvadž je to chlap. Onemocní-li muž těmito těžkými a zákeřnými chorobami, na věku nezáleží, všichni trpí stejně a potřebují poňuňat. Což mi Šimon předvedl v plné kráse, neb v okamžiku, kdy virózka zaujala bojové pozice, rozjel estrádu kašlání, kuckání, chrchlání, prskání, dušení se a nevyhnutelně uklepání se do bezvědomí za pomoci epileptických záchvatů.
Už jsem velká holka. Už se umím neroztřást jako drahý pes při prvním problému. Jsem schopná zachovat klid a chladnou hlavu, posbírat po domě podpůrné prostředky, čajíčky, bylinkové směsi, teploměry, kapesníky, odsávačky, kašlací asistenty, inhalátory, diazepam a plyšového oslíka, který umí imitovat tlukot srdce a kterého náš puberťák zbožňuje, ale to nesmím nikde vykládat, protože to je strašnej tajem, a za pomoci všech těchto předmětů zahnat virózu do patřičných mezí. Dokonce jsem toho dne zašla tak daleko, že jsem Šimonovi zvládla udělat domácí CRP test, abych si byla jistá, že můj bezový čaj stačí a nemusím uhánět lékaře kvůli antibiotikům.
Kmitala jsem kolem bobečka celé odpoledne a večer už mé věkem zchátralé tělo pomalu vyvěšovalo bílý prapor. Jenže to byl přesně ten okamžik, kdy se mladík rozhodl ubezdušit se všemi chorobnými aktivitami vykonanými v jednom okamžiku. Došly mi ruce a přiznám se, že i nápady. Stojíc lehce bezradně nad postýlkou, nevěda kde začít, zavolala jsem si o pomoc a začaly se dít věci. Do dětského pokoje vkráčel stokilový anděl, podal mi vlhčené ubrousky, k jinému konci dítěte naklusal s odsávačkou a když byl hotov, nachystal mi hromádku čistého pyžamka, čerstvě vyžehlené bavlněné plenky, kapek do nosu a balíček Diazepamu, protože si včas všiml, že junior po vší náročné péči, jíž se mu právě dostalo, obrací oči v sloup.
Neskutečná úleva. Pustit svou omnipotenci a neotřesitelnou pravdu a nechat se zachránit. Bylo mi báječně. Děkovala jsem své lepší polovici a nechala se schovat v medvědí náruči, kde je vždy bezpečno. Vůbec mi nevadilo, že otěže převzal někdo jiný, že jsem musela připustit, že v péči o syna nejsem jediná hvězda na našem nebi a užívala jsem si vědomí, že je na někoho spoleh a nemusím to být já.
Načež jsem místo ophtalmo-septonexu vzala roztok na CRP test, vůbec mě netrklo, že kapky do očí nemají JASNĚ ŽLUTÝ uzávěr a naprosto v klidu jsem jej nakapala už polospícímu Šimonkovi do očí.
Chápu. Měla bych se o Šimonka podělit, nechat chvilku pečovat taky někoho jiného, třeba jeho tátu. Hlásím, že rozumím.
